Staré pověsti triatlonové: Železný muž I. stupně v Jičíně 1982, maratón

6.03.2018 -
V zářijovém pokračování Starých pověstí triatlonových jsme vám předložili zážitky z první disciplíny Železného muže 1982 Valdicích – Jičíně. Nyní budeme pokračovat druhou disciplínou téhož triatlonu, kterou byl tehdy maratón.

Bylo sedm večer a chystali jsme se na nejobtížnější atletickou disciplínu – na běh maratónský. Kdyby mi někdo řekl, že poběžím 42 km 195 m, snad bych se tolik neděsil, jako při představě, že mám uběhnout maratón. Nic naplat, je to disciplína, která asi poznala nejvíce sportovních tragedií. Jak říkal Vojta, zde běžci často běží opačným směrem, nejsou prostě schopni ovládnout svoje tělo. Sám jsem běžel nejvíce 30 km a tak jsem naprosto neměl představu, co se se mnou bude dít po 30. kilometru, ovšem za předpokladu, že tam vůbec doběhnu. Nevěděl jsem, co cestou jíst či pít. Nicméně se všichni shodovali v jednom, nepřepálit začátek. „Když se ti bude zdát, že běžíš pomalu, tak ještě zpomal.“ Co se někdy vidí na 20, km, to je hrůza.“ tak mi radil jeden spolunocležník, který tak reagoval na můj dotaz, zda někdo z našeho pokoje běží maratón poprvé. Bylo dosti teplo a jak jsem později zjistil asi také značná vlhkost. 19:30 a první skupina maratónců stála na startu: „Připravte se! Pal!“ Odstartováno a první běžci se vydávají lipovou alejí do Jičína. Až budeme po otočce probíhat opět Valdicemi, budeme mít za sebou 5 km a před sebou nekonečných 37 km.


Byl jsem v podstatě na trati „své“ disciplíny „trojboje“ a snad proto, že jsem tušil, co se může stát, měl jsem z ní největší obavy, zejména, když odpadl strach ze studené vody při plavání. První kilometr byl dobrý, byl jsem asi  sedmý, první dva se začali vzdalovat a já běžel na konci pětičlenné skupiny. A teď to začalo. Žaludek začal trucovat, udělalo se mi hrozně zle, ale na zvracení to nebylo. Do pátého kilometru jsem se vyloženě  trápil a asi mnoho nechybělo, abych vzdal. Naprosto jsem si v tu chvíli neuměl představit jak poběžím ještě 40 kilometrů. Dělal mi potíže každý krok. Nyní, když píši tyto řádky, nejsem si jist, zda původem velmi nepříjemných pocitů byla špinavá voda jičínského koupaliště, neboť té jsem si zejména v posledním kole několikrát loknul, nebo zda zapracovaly nervy. A nebo zapařená šunka, kterou jsem si během plavání „připravil“ za okno ubytovny. Možná od všeho něco. První „pětka“ byla za 21:45, což bylo až dost rychlé, nicméně ač jsem nezpomalil mi skupina  začala utíkat a za chvíli jsem běžel sám. Vepředu jsem viděl jak dvojici, která zpočátku měla asi 30 m náskok, čtyřčlenná skupina ji předstihla a začala se vzdalovat i jí. Zpáteční cestou lipovou alejí nás zdravili lidé, pro běžce to mohly být pěkné okamžiky, ale pro mě to bylo utrpení. Po 10. km se žaludek uklidnil a běželo se mi celkem dobře.

Úsek mezi 10. a 15. kilometrem byl asi nejlepší z první poloviny maratónu nejlepší, byl jsem čerstvý, žaludek se umoudřil, první skupina byla na dohled a já musel brzdit, abych se řídil radami zkušenějších. V Dřevnicích se objevil Vláďa Boháček se žigulikem, můj kolega z práce, ale nic jsem od něho nepotřeboval. Jen mě napomenul, abych se zbytečně nehnal, protože jich je za mnou ještě mnoho. Pak mě dohonila skupina asi pěti mládenců, z nichž zejména jeden byl velice hovorný a dodnes nevím zda to byla náhoda a nebo mě znal, když mluvil o Krátě a Kvakinovi (světoznámá dvojice mistryně světa  a světové rekordmanky v běhu na 800 m Jarmila Kratochvílová a její trenér Mirek Kváč, moji dobří známí z Čáslavi), neboť ve dvou se to prý lépe táhne. Nejspíše to byla náhoda. Tato skupina se mi brzy vzdálila a já jsem běžel opět sám. Blížil se dvacátý kilometr a začínalo mi být velmi teplo, což mělo za následek nepříjemný pocit při běhu. Doběhl mě starší chlapík: „Tak co jak to jde?“ „Potřeboval bych trochu studené vody,“ povídám. „Mávni až pojede kolem žluté embéčko,“ křikl a než mohl dokončit větu už žluťásek projížděl kolem. Neznámý známý jim řekl o mém přání a oni odjeli. Za nedlouho mě dohonili dva hoši na mopedu s mokrým ručníkem. Vyždímal jsem si ho na krk a na hlavu. Ta úleva. Hned se mi běželo lépe. „Přineste mi ještě jeden,“ houknul jsem na hochy. Odfrčeli a za chvíli jsem si mačkal novou vodu za krk. Tentokrát ji bylo mnohem více a větší byla také pohoda. „Za chvíli poběžím zpátky,“ vrátil jsem jim ručník místo poděkování. Konečně jsem byl před Bělohradem a na křižovatce stáli pořadatelé a tleskali, ovšem vodu neměli. Na obrátku zbývaly asi tři kilometry. V mírném kopečku byla občerstvovačka, ale opět pouze teplý čaj. „Připravte studenou vodu,“ křičel jsem už dálky. Jak jsem se dostal do lesa na obrátku už ani nevím. Nejprve jsem začal potkávat první běžce, z nichž úplně první pádil jako profík. Pomalu se setmělo a obrátka byla už ve tmě. Klečel tam fotograf, který mě zvěčnil právě při otáčce. Nyní jsem i já začal potkávat pomalejší spolutrpitele běžící naproti a hned se mi běželo o něco lépe.  Na občerstvovačce na mě čekala objednaná studená voda – 1 – slovy jeden – kelímek. Nyní byla už zcela tma a já jsem nikoho nikde neviděl, občas jsem potkal běžce v opačném směru a jinak jsem si pomalu nebyl jist zda nejsem na trati úplně sám. Začal mi opět haprovat žaludek až v jedné vesničce pobíhala známá z vlaku, která  mi podala „jonťák“ (známý G30), byl vynikající. Žaludek se uklidnil a jako by mě ty ionty postrčily kupředu. V hospodách, kolem kterých jsem probíhal, bylo živo a dost štamgastů postávalo i před šenkem s pivem v ruce. Na můj skromný dotaz, zda mě nemohou podat vodu odpověděli: „Vodu nemáme.“ Nejen v duchu jsem prohlásil „Do prdele!“ a spěchal k Valdicům. Pak jsem potkal malého řečného chlapíka, který mě předbíhal kolem 15. kilometru. Držel se za bok  a pohyboval se kupředu velmi opatrně. Když jsem ho předbíhal, měl jsem trochu špatné svědomí, ale sám bych mu asi moc nepomohl. Tma byla čím dál větší, už jsem ani nevěděl, kterými vesnicemi probíhám, protože jsem neviděl na cedule. Zkusil jsem běžet po špičkách a kupodivu to šlo docela dobře. A najednou tu byl 35. kilometr. Obávaná meta, která u laiků a snad i u expertů je zafixována jako kritická vzdálenost. Zde se má ukázat, zda běžec  maratón dokončí se štítem nebo v sanitce. Trochu ve mně hrklo, ale dohromady se nic nedělo. Naopak se mi běželo docela dobře. Dvě děvčata proti mě mi sdělila, že jeden je nedaleko přede mnou. Motorkáře, který mě míjel, jsem opět požádal o vodu, ale ten mi pouze sdělil, že za chvíli bude kontrola. ta chvíle utíkala strašně pomalu. Na občerstvovačce jsem místo studené vody vylil na krk teplý čaj. Bylo to k vzteku! Potřeboval jsem vodu jako sůl. Ve světle vesnických lamp jsem konečně uviděl postavu. Byl to můj dobrodinec z 18. kilometru. Běželi jsme několik stovek metrů vedle sebe a velmi jsem ho potěšil, když jsem mu sdělil, že obávaný 35. kilometr je za námi. Byli jsme před posledním stoupáním. „Já musím opatrně,“ řekl mi a začal zaostávat. Ne že bych byl nějak mimořádně čerstvý, ale zdaleka jsem nebyl na dně. Na křižovatce jsem přemítal kudy, až mě ze zadu poslal kolega rovně. To už byla vidět světla, zda lipové aleje, nevím. V tu chvíli jsem si nebyl jist zda to jsou vůbec Valdice a v hlavě jsem spřádal plán, co budu dělat, když to bude zcela neznámá vesnice. Široko daleko kolem jsem žádné skupiny světel – vesnice neviděl a tak jsem postupně začal věřit tomu, že za chvíli doběhnu svůj první maratón. Běžel jsem z kopce, ale ve tmě jsem nedokázal odhadnout, jak daleko k řadě světel budu musit ještě běžet. Proti mně jela nějaká ženská na kole. „Kolik je do cíle?“, zeptal jsem se slušně. Jela dál jako by měla zakázáno informace tohoto druhu poskytovat –  blbec jeden. Světla zářila a mě se zdálo, že se vůbec nepřibližují. No konečně zahýbám doprava, snad tam stál voják, dneska už nevím. Najednou nevím kde jsem a kam mám pokračovat. Totálně jsem zabloudil. Stopnul jsem auto a pohledná dívka mě poslala správně k cíli. Doběhl jsem před ubytovnu a museli na mě volat, že už mohu skončit, protože cílová čára nebyla a já si nebyl jist kde mohu přestat.

Maratón pro mě skončil a nebyl jsem zdaleka totálně zničený. Nohy mě bolely, to ano, vždyť jsem měl za sebou 42 kilometrů po silnici, ale byla to bolest menší než po některých „Běchovicích“, tam přece jen šlapu od začátku do konce Před vchodem do ubytovny posedávali lidé, ale ve tmě nebylo jasné, zda patří k právě doběhnuvším maratóncům či k jejich přátelům, nebo dokonce k pořadatelům. Šel jsem  se trochu vyklusat, ale moc mi to nešlo, bolela mě hlavně lýtka – prostě stav po silničním běhu. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, že má skutečně za sebou svůj první maratón.

Měl jsem především žízeň a tak jsem se vrhl na kelímky s čajem. Kupodivu očekávaný slastný pocit nepřicházel. Stále jsem cítil žaludek a čaj mi moc nechutnal. Vzpomněl jsem si na trosečníky, kteří po dlouhé době hladovění a žízně musí začínat s jídlem pomalu a dostal jsem strach, abych jako oni si nepřivodil svoji nezřízeností nějaké žaludeční křeče. Nic takového se ale nekonalo, nicméně.jak říkám nebyl to při pité onen prima pocit, jako když se při „normální“ žízni napiji co hrdlo ráčí. Ani pivo mě moc nechutnalo, zejména když bylo dost teplé. Vydal jsem se do druhého patra, převléknout se a umýt. Ti, co bydlili ve druhém poschodí závodili těm, co skončili v prvním a chlapci ze třetího neměli pomalu naději, že budou „spát“ v posteli. Píši spát v uvozovkách, protože jsem později zjistil, že mi to spaní moc nešlo.  Vana, sprcha, nohy natažené a opřené o zeď. To bylo to, po čem jsem při běhu tak toužil a o čem jsem chlapíkovi, kterého jsem potkal  po 35. kilometru potkal, tak živě vyprávěl. To byla úleva! Už jen kvůli tomu pocitu stálo zato maratón uběhnout. Pak přišel další postižený. Přišel? Přibelhal. Povídá: „Kluci nebude vám vadit, když se tu vyčůrám do umyvadla? Já už na záchod nedojdu.“ Nevadilo.  Skulhal jsem dolu a šel na večeři.Večeřelo se za katrem a jak jsem se později dozvěděl, obsluhovali nás ti nejtěžší zločinci v Československé socialistické republice. Pochopitelně měli na svědomí přinejmenším jednoho bližního svého. Spíše jich bylo více. Chutnalo mi. Ovšem žvýkací svaly mi nějak nesloužily a takže jinak výborné hovězí plátky jsem nebyl schopen zpracovat.

Ulehl jsem po troše automasáže. Bylo mě blaze, ale usnout jsem, nemohl. Jednak přicházeli další, kteří dokončili maratón a jednak do pokoje pronikalo dost světla z chodby a kvalitně osvětleného vězeňského dvora. Pozdě v noci se dokonce rozštěkali i psi. Několikrát za noc. Zaltý hřeb večera přišel kolem jedné hodiny ranní v podobě jakéhosi Slováka, který mě chytil za rameno a pravil, že zde spí on. Po kratší intenzivní debatě si ujasnil, že si spletl patro a tím i pokoj – asi toho měl opravdu dost. Odešel aniž by řekl: „Prepáčtě!“ Ve sladké dřímotě uběhl zbytek noci, to je čtyři hodiny. A ještě něco. Maratón jsem uběhl za  3 hodiny 21 minut.


Obrázek: Autor na obrátce maratónu. Hluboká tma vůkol.

Hodnocení:
Přečteno 1811x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
23.9.18DUATLONOVÉ TITULY V ŽAMBERKU ZÍSKALI BEDNARSKÝ A SVOBODOVÁ
22.9.18Frintová na Světovém poháru v Číně šestá, Čelůstka nedokončil
19.9.18Chtěl jsem rozhodnout na začátku cyklistiky a vyšlo to, říká Karel Zadák
18.9.18Malebné kopcovité závody v Davosu a Nice
17.9.18Klasik duatlon Příbram pro Helenu Kotopulu a Karla Zadáka
15.9.18GRAND FINÁLE MS: FRINTOVÁ DOBĚHLA V AUSTRÁLII NA 26. POZICI
14.9.18Víkend plný závodů. Na co všechno se můžete těšit?
12.9.18Na každý závod se pořád hodně těším a užívám si to, říká Petr Vabroušek
10.9.18Německá dominance v Rügenu
7.9.18Byl to asi největší výzva v životě, říká Helena Karásková, mistryně světa ve swimrunu