Staré pověsti triatlonové -Železný muž I Jičín 1982, cyklistika

13.03.2018 -
Poslední část zážitků z mého prvního triatlonu, kterým byl Železný muž I. stupně ve Valdicích/Jičíně. Protože ho pořádal dnes již osmdesátiletý Standa Podzimek, měl jeho ŽM své špecifikum. Poslední disciplína nebyl běžecký, ale cyklistický maratón – 180 km krajinou na dohled Českého ráje.
Vstal jsem ve 4 hodiny, protože jsem stejně nemohl klidně spát a protože vstávala většina ostatních. Po výborné snídani jsem si přivezl z chráněné zóny kolo, dohustil, dotáhl matky, protáhl sebe a byl jsem připraven. Do tašky jsem si připravil rozkrájené citrony a nějaké pišingry. Dodnes lituji, že jsem si z pokoje nevzal také rozinky, byly by, jak jsem později poznal, výborné. Tašku jsem nechal u občerstvení na startu, kolem kterého jsme projížděli třikrát. Do ledviny,  kromě nezbytného nářadí, náhradní duše, ventilků, přibalil také tubu kondenzovaného mléka. Cítil jsem se výborně, nohy po maratónu mě vůbec nebolely, jen levý palec byl jaksi víc modrý než jsem byl zvyklý, ale protože jsem necítil žádné obtíže, nevěnoval jsem mu žádnou další pozornost. Byl jsem nad jediný, kdo se před žádnou disciplínou ničím nemazal. Hoši si mazali indulonou místa, která jsou při jízdě na kole nejvíce namáhaná, já jsem se spoléhal na „rozšlápnuté“ sedlo.



Bylo pět hodin a to už odprezentovaných asi 50 cyklistů stálo před ubytovnou na startu poslední disciplíny „Železného muže“. Čekaly nás tři okruhy po 61 km a některé ještě navíc malé 20 km ocásek, neboť s námi jeli také dvojkaři – účastnící Železného muže II. stupně (2-200-20 km). Bylo teplo, ale na obloze se honily mráčky a mezi nimi se klubalo sluníčko: „Start!“ a jak se píše v reportážích z cyklistických pretekov – pestrobarevný peloton témž železných chlapů se vydává na 183 kilometrovou pouť. Brzy po startu odjeli profici. Jejich kola snad jela sama  a myslím, že je brzdili i do kopce. Jel jsem na konci asi dvacetičlenné skupiny a před námi autto SNB (Sboru národní bezpečnosti) uvolňovalo cestu. Zatím nebylo před kým, prptože v sobotu ráno krátce po páté hodině ranní, normální lidé ještě spí, snad někteří ožralkové hledají cestu domů, ale silnice byla pustá. jeli jsme po trati včerejšího maratónu a tak mi cesta příjemně ubíhala; když jsem zaváděl na toto téma hovor se spolujezdci, neměli nějak čas a chuť diskutovat. Před prvním kopcem se ozval rachot přehazovaček a já měl dojem, že se ,mou ve skupině jedou na vypůjčených kolech. Proto jsem jim také stačil, vždyť jsme byla asi tři ze stotřiceti, kteří jeli na obyčejných cestovních „favoritech“. Značky ostatních kol jsem neznal, ale celý jejich velociped vážil asi tolik co moje zadní kolo. Jelo se mi báječně, ale při jízdě ve skupině jsem měl stále strach, že do mě nebo já do někoho vrazím. Nějak se mi jízda v „balíku“ nelíbila. Nicméně pohled na různobarevná trika mizící v zatáčkách vzbuzoval dosud nepoznaný prima pocit. Asi jsem si připadal jako při Závodu míru (Tour de France byl tehdy pro mě zcela neznámý pojem). Jelo se dost rychle, až jsem se začal strachovat o svůj další osud. Raději jsem zvolnil  a nechal skupinu odjet. Zůstali se mnou dva, mezi nimi i známý z Kladna, kterému jak jsem později zjistil bylo 48 let (mě bylo, jestli dobře počítám neuvěřitelných 35 – neuvěřitelných, protože teď mi je 58!). Skupinku jsem opustil v Lázních Bělohrad – jak příznačné, v nejhorším úseku celého 61kilometrového okruhu. Silnice, za kterou by se styděla i ta nejmenší vesnička Transylvánských Karpat. samý výmol, hrbol, no nadával jsem radním Lázní Bělohrad nevybíravými slovy. To jsem ještě netušil, že za 25 let budu mít při průjezdu Lázněmi Bělohrad důvod ke stejnému projevu ač z jiného důvodu. Zkrátka starostovi Lázní jsem asi nebyl sympatický ať už to byl kdokoli. On mě ale také ne.

Vraťme se ale do roku 1982. V Lázních Bělohrad jsem klel ještě dvakrát. Nyní už jsme jeli po trati, kterou jsem z maratónu neznal. Charakter se ale nezměnil. Poměrně prudká, ale krátká stoupání střídala rovinky uprostřed lesů a luk. V Miletíně – rodišti autora Kytice – K. J. Erbena nás vítala kontrola a posílala ven z města směrem na Hořice. Miletín se s námi loučil cedulí „Na shledanou v Miletíně“. Bohužel ještě dvakrát, jsem říkal v duchu. Poměrně nekvalitní povrch vystřídala hladký asfalt rovné silníce s táhlým klesáním, které brzy přešlo do dlouhého stoupání na kopec nad Hořicemi. Po trati „300 zatáček Gustava Havla“ jsme se vyšplhali na pík „Ke křížku“ a pod námi se otevřel nádherný výhled na Hořice. Zatím jsem jel bez jakýkoli potíží, jen se stále obával, co kolo, ne co já, ale co kolo. Do Hořic jsme sjeli zadarmo, neboť to bylo nejprudší klesání celé trasy Železného muže.
Hodnocení:
Přečteno 1186x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
17.7.19Vítězný "comeback" Jakuba Langhammera v závodě na Filipínách
14.7.19Na českém poháru v Sokolově se ukázala triatlonová budoucnost: zvítězili junioři Grebík a Svobodová. Žáci bojovali o tituly
13.7.19Je to moje poslední sezona, říká Helena Karásková po bronzu na Xterra France
12.7.19Táborský triatlonový festival pomůže hendikepovaným sportovcům. Zapojit se může každý
11.7.19Pro psychiku to byla rána, ale chtěl jsem dokončit, říká Lukáš Slatinský
8.7.19Kdo z Čechů podal nejlepší vykony v Rothu a v Klagenfurtu?
3.7.19Tělo se většinou popere s tím, co mu hlava naordinuje, říká Lucie Šnebergerová
2.7.19Pekelný Gigathlon v podání Martina Gably
30.6.19FRINTOVÁ BYLA V KANADSKÉM ZÁVODĚ MISTROVSTVÍ SVĚTA ŠESTNÁCTÁ
28.6.19Je to jeden z mých největších úspěchů, říká Jan Šneberger po bronzovém Moraviamanovi