Staré pověsti triatlonové - SLAVKOV 1983 II.

10.04.2018 -
Sobota 2. července 1983. Jaké je probuzení před šíleným trojbojem? Těžko popsat, to se musí zažít. Byla ještě tma, svítili jsme a připravovali věci na první dvě disciplíny: plavání a kolo. Před internátem panoval čilý ruch – bylo asi půl šesté. Někteří odjížděli na start přistaveným autobusem, jiní měly auta...
Sobota 2. července 1983
Jaké je probuzení před šíleným trojbojem? Těžko popsat, to se musí zažít. Byla ještě tma, svítili jsme a připravovali věci na první dvě disciplíny: plavání a kolo. Před internátem panoval čilý ruch – bylo asi půl šesté. Někteří odjížděli na start přistaveným autobusem, jiní měly auta. Kolo totiž startovalo od retenční nádrže, kterou jsme spatřili až po několik kilometrech vzdalování se od Slavkova  a posléze po několika stovkách metrů jízdy řepným polem! Bylo zajímavé pozorovat jednotlivé „soupeře“. Ten se rozpačitě usmíval, jiný se nechal uklidňovat manželkou, další se tvářil jako by se ho to vůbec netýkalo. Konečně autobus vyjel. Zima nebylo, ale obloha byla zatažená, jako před celodenním deštěm. Už jsme mimo Slavkov a jedem  kamsi do polí. Pak autobus ze silnice uhýbá na úzkou cestu, stále krytou asfaltem, ale vodu stále nevidíme. Pouze jakýsi baráčekmezi řepnými lány. Autobus zastavil a my vystupujeme. Stále nevidím žádný bazén. Až teprve několik metrů od cesty se leskne tmavá vodní nudle. 200 x 25 metrů dlouhé betonové koryto, uprostřed bójkami rozdělené na dvě „dráhy“. Jedna pro cestu tam a druhá pro cestu zpět. Jedno kolo se měří 360 m – téměř jako atletický „race track“. Pořadatelé na lodičkách ještě strkají naposledy do bójek a kolegové na sebe patlají různé krémy. myslím, že dnes je to opravdu zbytečné, neboť je teplo. Blíží se šestá hodina a kolem „bazénu“ potkávám stále více mužů v plavkách. Mužů zatím s malým „m“. Řadíme se na svahu mířícím do bazénu – jindy tam asi vyjíždějí traktory – protože mi o čas nejde, dopředu se necpu. Na hlavách máme všichni žluté čepičky s namalovanými čísly, takže vypadáme skutečně sportovně.

6:00 – START! První řada pění hladinu a začíná první kolo. Konečně jsem také ve vodě. Plavu kraula, neboť jsem ho letos trénoval poctivě. Nějak se mi nedaří, jsem vzadu a navíc mám problémy s udržením směru. Raději měním styl a vyzkoušená prsa dobývají několik opozdilců. Oproti Jičínu, kde jedno kolo mělo 700 metrů, zde ve Slavkově 180 metrové rovinky rychle ubývají a celkem bez větších obtíží mám za sebou první polovinu. Letos zřejmě nebudou mít pořadatelé práci vytahování promrzlých plavců. Přesto vidím hocha jak se drží bójky a napíná nohu – křeč? Později jsem se dozvěděl, že známý z Levice vzdal právě při plavání. Podle mých odhadů plavu do posledního kola, pořadatelé by měli tuto radostnou zprávu před posledním kolem připomenout. Měli…Ovšem orientovat se ve 150 členném poli plavců není jednoduché, takže na můj dotaz neodpovídají. No, snad jsem se nespletl.Vylézám na břeh a tam čeká MUDr Daněk a měří mi tep. Sestřička na mě hází deku, ale mě vůbec nic není, takže deku s díky vracím. Jdu se převléknout do cyklistického a vidím, že už dost borců odjíždí na start kola. Pravda, někteří ještě plavou, ale jejich málo. Během plavání doprovod svým miláčkům kola již vyvedl z ohrady, aby neztráceli drahocenné sekundy. tak to mě nevzrušuje a jdu si pro míchaná vajíčka, ovšem trošinku mi vadí tvrdý chleba.  Doplním láhev čajem a nechávám se vyfotografovat od přihlížející slečny a naposledy se dívám na mého 25 let starého favorita. Start kola je na cestičce k/od bazénu. S dobrým pocitem, že mi zbývají jen dvě disciplínu sunu nohy do klipsen. Je asi 8 hodin a začínám druhou disciplínu. Mám za sebou několik kilometrů  a stále ještě nejsem na okruhu.Projíždím Zbýšovem a konečně vidím křižovatku a na ní pořadatele. Ukazují mi doprava. Obráceným směrem skupina si šesti lidí, hlavy skloněné mezi berany a za nimi – mechanický vůz s náhradními koly na střeše!? Měl asi pravdu ten, kdo prohlásil, že Železný muž nahrává cyklistům. Cožpak mohu na plavání nebo maratónu získat dvě hodiny?

180 km – to bylo šest okruhů po 28 km plus nájezd. Bezvětří, podmrakem – jelo se prima. I dnes, dvacet pět let po slavkovském výletu, mám stále před očima řadu úseků. Náročné stoupání před Šaraticemi okořeněné zvedajícím se protivětrem, sjezd do Šaratic silnicí lemovanou třešňovou alejí a česáči, kde jsem měl obavy, abych některého nesrazil ze žebříku, které nebezpečně zasahovaly do silnice. Hup před Slavkovem na jehož vrcholku se utábořila televize. U křižovatky ve spacáku vyspávali dva mladíci, kterých jsem si všiml při včerejším „brífinku“, když jsem se podivoval jejich mládím ve vztahu ke startu na ŽM. Jejich konání mi ale bylo záhadou. Na obrátce před cukrovarem jsem pravidelně slézal, abych utáhl volný klínek, který jsem včera doklepl příliš ledabyle.

Poznámka pro mladší: Klínkem se upevňovala šlapátka na osu středového složení a byla to jediná součástka, která se dala na kolo sehnat.

Z bohatého výběru občerstvovacích nápojů jsem si bral do lahví čaj a pil ionťák. Iontový nápoj vloni v Jičíně mi chutnal více. Tehdy nad G30 nebylo!

Asi po 20 kilometrech mi upadla klipsna stará/mladá týden. Ovšem to nejhorší mě teprve čekalo. Když jsem pevně věřil, že mi do cíle zbývá poslední kolo, zpozoroval jsem zlověstný olejový prstýnek na zádní nábě a prasklý drát signalizoval to, co jsem naprosto neočekával: zadní nába zakoupená ani ne před rokem –  výměnu provedl opravář v pražské Kalininově ulici v srpnu 1982. Pokud by se oddělil prstýnek s otvory pro dráty od trubky náby – pak by dráty praskaly jeden za druhým.  U stolku rozhodčích jsem se pro jistotu informoval, kolik mi toho ještě zbývá do cíle. Překvapení nebralo konce: „Číslo 118 má do cíle ještě dvě kola…!První kolo se prý nepočítá, neboť to je onen kompenzační nájezd zdéli 12 km!? Dodnes se mi jejich počítání nezdá a jsem přesvědčen, že jsem najel více kilometrů než nabízely propozice. Nicméně starší chlapík s ježkem (přilby zdaleka nebyly), který mi na rovině vždy ujel, abych ho do kopce dohonil, mi tvrdil, že jedem správný počet kol. Bohužel jsem se ho nezeptal, zda po nájezdu na okruh zatočil doleva nebo doprava jako já. Ať jsem počítal jak jsem počítal, vycházelo mi, že jsem jel o 14 km více.

Před odbočkou ke sjezdu do Šaratic, byly zvuky vycházející ze zadního kola nesnesitelné. Zastavil jsem a podíval se na zadní kolo. Vlasy mi vstaly hrůzou! Tam, kde na startu 180 kilometrové pouti byla rok stará nába, se šklebily kusy plechu. Na čem kolo drželo je mi dodnes záhadou. Na malé,kolečko jsem přehodit nemohl, protože padal řetěz, na velké také ne, neboť kladka přehazovačky škrtala o dráty. Po rovině krokem a do sebemenšího kopce pěšky. Do Šaratic to jsou z kopce dva kilometry, do Važan další tři kilometry po rovině a potom až na vrchol před Slavkovem opět pěšky. Mám poprosit místního o kolo?  Zítra než odejdu bych mu ho vrátil. Za podobných úvah ubíhaly poslední kilometry, či spíše jednotlivé metry. Zvědavých kluků bylo kolem dost. Někteří dokonce nabízeli vodu. Pro obyvatele vesniček, které jsme míjeli, bylo naše bláznění opravdovou  událostí. Konečně vidím poslední kopec, vybíhám na horu a jedu na obrátku u cukrovaru. Tam ale už nikdo není, i když jsem míjel dost kolegů v protisměru, to je těch, kteří měli před sebou přinejmenším ještě jeden okruh. Cíl byl na opačném konci Slavkova na stadionu. To už jsem se ploužil po kostkované silnici a sláva! Slézám z kola a už mi zbývá poslední disciplína. Už mi zbývá pouze maratón. Celá trasa i s kilometry navíc a hororem v závěru mi trvala 7:10 hodin, takže jsem jezdil asi dost rychle.

Z jízdy na kole si odnáším velice příjemnou  vzpomínku rýžovou kaši ­ nákyp s meruňkami. Abych se přiznal, byl to jeden z důvodů, kvůli kterému jsem do Slavkova jel. Nebyl jsem v žádném případě zklamán. Tak, nyní se v klidu umyji a převléknu do běžeckého. Mezi tím  maratón startovali další a další. Na internátě si beru vínové triko s bílým „Č“ jako Čáslav a žluté trenýrky. Dvěma klukům, kteří mě později na kole doprovázeli téměř dvacek kilometrů, „Č“ asi připomínalo Československo, tedy reprezentanta. Došel jsem rozvážným krokem na stadion a opět pojedl rýžového nákypu, ale již poněkud tvrdší struktury, než ten který jsem okusil při cyklistice. Nazul modré maratónky a když hlasatel oznamoval, že první muž začíná druhé kolo, to je má za sebou 21 km nedalo mi to, shodil jsem tepláky, sešel z hlavní tribuny dolů na atletickou dráhu a nechal se odmávnout. Začala mi poslední disciplína Železného muže – běh maratónský.

Prvních 100 m se mi běželo skutečně dobře. Lehce, lehce… Hned za stadionem jsem dohnal svého známého z kola. Několik kliček mezi domy Slavkova aje tu silnice směr Bučovice. Příjemný podvečer, žádnou únavu necítím, prostě je mi fajn. Mírné stoupání a poměrně fádní krajina – to jsou první kilometry maratónu. První občerstvovačka. zatím její služby nepotřebuji. Přidali se ke mně dva kluci na kole, Skoro je začínám podezřívat, že mě mají za úkol sledovat. Prostě už mám třetí disciplínu a začínám znesvéprávnět. Proti mně pochodují ti, kteří již mají za sebou 20 respektive 10 km náskoku. Běžet jsem neviděl nikoho. Silnice potvrzuje perspektivu. Končí v bodě. Jsou vidět komíny a kluci mi potvrdili, že tam jsou Bučovice. Sláva. Silnice uhýbá doprava a stoupá. Zatím je mi fajn. Kde je to hrozné bolení břicha z prvních kilometrů jičínské premiéry? Asfalt je vystřídán dlážděním a tak si vybírám hladký chodník. Mám první domky Bočovic za sebou a obrátka stále nikde. Jen proti mně pochodují budoucí chlapi. Konečně náměstíčko. Stánek, ionťák, lavory s vodou, sušenky. Piju, jím a pokračuji zpět do Slavkova. Můj cyklistický doprovod stále se mnou. Povídám si s nimi, takže opustili svoji pravou stranu silnice a jedou vedle mě. Asi jim učarovalo bílé „Č“. Zatímco já vím, že znamená Čáslav, oni se domnívají, že se baví s reprezentantem „Č“ jako Československo. Kilometry ubíhají čím dál tím pomaleji. Další stoupání a patnáctý kilometr znamená občerstvení. Tentokrát nepohrdnu. A dobré je pro mě všechno! Stále si povídám se svými věrnými a cesta příjemně ubíhá. Cedule „Slavkov“ a moji průvodci musí domů. Co se asi rodiče dozvědí? Hladký asfalt vystřídala hrbolatá městská komunikace. Na stadionu se dožadují iontového nápoje: „Došel!“ Sakra! Vždyť jsem si ho zaplatil! Nějak si nedovedu představit, že se mám vydat na tu hroznou silnici. Pomalu opouštím stadion. Bolí mě levé koleno a běh vystřídalo kulhání. Občas se zmátořím a popoběhnu. Před sebou vidím Honzu z Tábora, který jde snad první kolo. Ale ne. Jde druhé stejně jako já. „Už ani nevím, co mě bolí.“, povídá když ho míjím.

Proti mně jde jako na procházku Mirek Stuchlík z Berouna. Mirek bel jeden z těch, kteří se zúčastnili Vítovcova experimentu 5 –250 – 50 v roce 1983 a později zahynul kdesi v chladných vlnách Severního ledového oceánu.

Každý kilometr, každá stovka metrů začínám být utrpením. Vysvobozením je občerstvení na 35. kilometru.

„Tak co tady máte?“ vrhám se k pultu. Piji a piji Jednak to potřebuji a jednak je to omluvitelná přestávka na jednotvárně úmorné silnici. I když… I když na druhé straně si nemohu stěžovat. Nádherný podvečer, slunce barví obzor do ruda! Ach, ta nekonečná silnice! Ovšem do cíle už žádná obrátka. Nějak mi narostla křídla. Zkrátka bouchly ve mně saze, nevím co se se mnou děje a dřívější indiánská chůze: 100 + 100 je ten tam. Běžím! Lehce jsem doběhl partu, která mi utekla před Bučovicemi nejméně o 200 m. „Co ten tam snědl?“slyším, když je míjím. Jen se ušklíbnu a pokračuji v předbíhání. Myslím, že jich na posledních pěti kilometrech za mnou zůstalo dost. Běží se mi skutečně či spíše neskutečně dobře. To jsou ty poslední kilometry, už kvůli nim stojí za to se na Železného muže přihlásit. Poslední klesání, vidím první domky Slavkova a konečně kličkuji mezi nimi. Ještě zde potkávám hochy, kteří se vydávají na nekonečnou maratónskou pouť. Při vběhu na stadion dobíhám známého na ježka ostříhaného kluka, který mi ujel, když se mi rozpadla zádní nába. Zdvihám ruce a jsem …ŽELEZNÝ.

Snědl jsem přidělenou uzeninu, pil co se dalo a šel se podívat komu to hrají. Na parketu sousedícím s hřištěm se mládež kroutila při big-beatu. Bylo 8 hodin večer a já zamířil do postele.

V mrákotném polospánku jsem spíše nevnímal než vnímal jakýsi pohyb. Ráno jsem zjistil, že mladíka, který spal včera nade mnou, vystřídal muž věku staršího než mého.

Ráno jsem s kolem vyrazil na vlak a bez zvláštních příhod dorazil do Čáslavi. Druhý den jsem opět vlakem odjel do Kutné Hory, kde jsem nechal kolo v opravně a pokračoval do Prahy. Po menší námaze jsem uschopnil novou F1 a za hrozného vedra pokračoval na Řepín. Mírně naštvaná rodinka mě čekala dopoledne a dalo mi hodně práce svoje šestihodinové zpoždění vysvětlit. Oprpti roku 1982 jsem se těšil na Železného muže 1984.

Hodnocení:
Přečteno 1000x

Komentáře

:-) Reagovat
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
25.9.18Helena Kotopulu veze z ME v dlouhém triatlonu šesté místo
23.9.18DUATLONOVÉ TITULY V ŽAMBERKU ZÍSKALI BEDNARSKÝ A SVOBODOVÁ
22.9.18Frintová na Světovém poháru v Číně šestá, Čelůstka nedokončil
19.9.18Chtěl jsem rozhodnout na začátku cyklistiky a vyšlo to, říká Karel Zadák
18.9.18Malebné kopcovité závody v Davosu a Nice
17.9.18Klasik duatlon Příbram pro Helenu Kotopulu a Karla Zadáka
15.9.18GRAND FINÁLE MS: FRINTOVÁ DOBĚHLA V AUSTRÁLII NA 26. POZICI
14.9.18Víkend plný závodů. Na co všechno se můžete těšit?
12.9.18Na každý závod se pořád hodně těším a užívám si to, říká Petr Vabroušek
10.9.18Německá dominance v Rügenu