Staré pověsti triatlonové - září 2006: Železný muž I. stupně v Jičíně 1982, plavání

26.02.2018 -
Původně jsem chtěl čtvrté – zářijové - pokračování Starých pověstí triatlonových věnovat celé mému vystoupení na Železném muži ve Valdicích u Jičína, kterému v roce 1982 řediteloval letošní jubilant – osmdesátník Standa Podzimek. Mimochodem, nebyl by to Podzimek, aby něco neorganizoval i v tomto požehnaném věku.
Po jarním připomenutí svých osmdesátin, zve na křtiny Dubu Železných Mužů na 13. září 2006 v 16:00 hodin. Křtiny se uskuteční v rámci akce „Jičín – město pohádky“ v Cipískově Řáholečku. Řáholeček je mladý lesík, kde má svůj strom Václav Vítovec a musím se pochlubit, že ho tam má, díky Standovi Podzimkovi, i moje maličkost. Ale vrátím se k Valdicím 1982. Zkrátka a dobře, bylo mi líto moje tehdejší zápisky krátit a tak si dovolím čtenáře až do listopadu 2006 zásobovat zážitky z mého prvního triatlonu v životě – Železného muže I. stupně, jak se tehdy říkalo IRONMANovi. Prosím, věřte, že to bylo jedno velké dobrodružství, neboť jsme sbírali zkušenosti doslova ve všem – dopravou kol počínaje, pitným „režimem“ konče. Osobně jsem před Jičínem/Valdicemi uplaval najednou nejvýše 2 km, na kole ujel 100 km a uběhl 30 km, pochopitelně jednotlivě, ne po triatlonovém způsobu bez přestávek. V Jičíně na mě čekalo 3.8 km ve vodě.180 km na kole a 42 km běhu. Naštěstí po Podzimkově způsobu.  Všechny disciplíny měly společný start! Nicméně o nějakých tyčinkách PowerBar, či iontových nápojích Nutrend jsme si mohli nechat zdát. Na občerstvovacích stanicích byly housky se salámem, ve vedru na vás čekal teplý čaj. Přesto nadšení závodníků i pořadatelů bylo veliké a položilo základy dnešním Vabrouškům, Ospalým či Řehulům, ale i pořadatelským génium Jirkům Horkým, Michalům Pilouškům a mnoha dalším. Povídání o Železném muži ve Valdicích v roce 1982 bude mít tři části: plavaní (září)í, běh (říjen) a jízdu na kole (listopad). Takové bylo tehdy speciální pořadí  Podzimkova triatlonu.

Po absolvování poslední disciplíny Pinguina (vytrvalecký víceboj rozložený na celý rok – obdoba severských Klasiků), jsme si s Vaškem, kamarádem z fakulty, dnes profesorem na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze,  řekli, že akce podobného typu nejsou nezajímavé a začali jsme uvažovat o „Železném muži“. Z počátku spíše akademicky, ale jak se blížil rok 1982, naše rozhodnutí absolvovat šílený trojboj, sílilo. Koncem zimy jsem se začal shánět po adresách a termínech organizátorů a 23. února jsem napsal majoru Podzimkovi do VTJ Jičín. V dubnu přišly dvě přihlášky a první informace. Vaškovi se termín 25. – 26. června nehodil a tak jsem 13. dubna 1982 odeslal pouze jednu.

Jak je známo pro splnění podmínek „Železného muže“ je třeba uplavat 3800 m, uběhnout maratón = 42195 m a na kole ujet nejméně 180 km. Běhám už 22 roků a poměrně pravidelně i když jsem za měsíc neuběhl více než 360 km. Před odjezdem do Jičína se měsíční kilometráž pohybovala kolem 230 km naběhaných v přírodě většinou v 10kilometrových úsecích. Do dubna jsme s Vaškem 4x  v měsíci uběhli v celku 20 km. není toho mnoho, ale sázel jsem na pravidelnou mnoharoční běžeckou přípravu. Od dubna jsem jednou týdně chodil na plavecký stadion do Podolí a později na Šeberák (rybník v Praze 4, později dějiště prvního triatlonu v Praze). Uplaval jsem za hodinu zhruba 2 km při jednom tréninku. Přípravu na posední disciplínu jsem spojil  s návštěvami Řepína, kam jsem pravidelně vyrážel z Novodvorské. Od poloviny května jsem najezdil asi 600 km ve větru a dešti. Tak se přiblížil poslední týden v červnu a den odjezdu. Od 19. června jsem byl v Čáslavi a poslední sobotu a neděli jsem odpočíval. Ve středu jsem rozhýbával zlenivělé svalstvo 15kilometrovým během a jaké bylo překvapení, když mě z ničeho nic začaly bolet nohy. Usoudil jsem, že tento efekt nastal díky mým cyklistickým výletům. Byl jsem z toho dost nešťastný a místo středečních plánovaných 15 km jsem odbelhal pouze 10 km. Ve čtvrtek ráno jsem si volně proběhl opět 10 km a měl jsem pocit, že by to mohlo být dobré. Večer ovšem mě bylo opět nanic a vzpomínal jsem, zda jsem měl někdy stejné pocity před podobnou akcí. Aha – Jizerská stovka a po mizerném večeru, se mi jelo výborně. Precedent mě uklidnil. Nezbývalo než se oddat libému očekávání věcí příštích.

V pátek 25. června jsem vstával v 6 hodin, neboť jsem chtěl na kole, které mě čekalo v ústavu, vyměnit prasklý drát a navíc jsem si nebyl jistý, zda nebudou třeba další úpravy. Z minulého dne jsem byl informován, že plánovaným vlakem do Jičína je možné vzít kolo jako spoluzavazadlo a tak jsem dopravu kola nepokládal za vážnější problém. V 9:30 jsem dorazil s kolem na nádraží Praha Libeň Horní, vyzvedl uschovanou krosnu a započal jednání o dopravu kola. V zavazadlech mi zaměstnanec ČSD měl snahu vyhovět, ovšem jiného názoru byla soudružka za okénkem. Nakonec jsem zaplatil 5.40 Kč za dopravu kola z Prahy do Jičína a převzal jak originál, tak kopii zavazadlového lístku. Ve vlaku moc cestujících nebylo, nicméně malý, ale přísný průvodčí mě s kolem v Českém Brodě vysadil, i když mi do místa přestupu na Nymburk, to je do Poříčan zbývalo 5 km, což je jedna stanice…

Vzal jsem krosnu na záda a na kole šlapal do Poříčan. Dojel jsem o 30 sekund po limitu a z vlaku na Nymburk jsem viděl jen lucerny mizející v dáli. Pokračoval jsem už klidně do Nymburka s tím, že mohu jen získat a ztratit málo. Určitě jsem mohl nastoupit do vlaku, který by byl v Jičíně ve 14:40 – ovšem prezentace začíná ve 14:30.. Vše dopadlo dobře a v 11:50 v Nymburce nastupuji do vlaku směr Jičín, který odjíždí za 10 minut. Nejsem sám a s hošíkem, který chce také být železným, jede zřejmě matka. Později jsem tuto známost ocenil. Stojím u okénka a netrpělivě vyhlížím osudné město. Konečně Jičín v dohledu a zanedlouho šlapu opět s krosnou na zádech  do Valdic. Nyní mám podstatně lepší pocit než mezi Českým Brodem a Poříčany.

Valdice – známé nápravné zařízení – jak se dnes říká věznici, mě vítá slunečným počasím a spoustou účastníků soutěže. Trochu mě zaráží vybavenost příštích kolegů -  nebo snad soupeřů? Celé týmy manažérů, dodávky s řadami kol na střeše, pestré dresy. Abych se jim vyrovnal alespoň trochu odmontoval jsem z kola nosič. Nicméně většina zatím netuší, co ji čeká. Prezentuji se jako devátý a červená číslice „devět“ mě bude provázet během tří disciplín až neskutečně hrozného trojboje.

PLAVÁNÍ:
Teplota vody 21 °C, teplé slunečné počasí mě přímo do vody lákalo. Ničím jsem se nemazal – nemám s touto ochranou proti zimě žádné zkušenosti. Jiní jsou od indulony celí bílí. V 16:30 je odstartováno. Konečně plavu, konečně se má zúročit dlouholetá atletická a půlroční „speciální“ plavecká a cyklistická příprava na tento namáhavý, ale jistě zajímavý závod.
První disciplína  a první překvapení. Všichni plavci jdou přede mě. Nebo se mi to alespoň zdá, že to jsou všichni. Plavou kraula a pomalu se mi vzdalují. Najednou mám pocit, že jsem se zmýlil a že sem nepatřím – vždyť kolem jsou samí profíci. No nic, plavu dál směrem na oranžový pruh na navigaci, nyní vzdálený asi 300 m, kde má být údajně kontrola. Voda je teplá, ale dost špinavá, alespoň na tomto úseku. Shazuji z krku nějakou slámu a rozhrnuji jakési smetí. První rovinka se mi zdá nekonečně dlouhá a to jich mám absolvovat celkem pět. Pak jsem rozeznal povzbuzující lidi na břehu a vojáčka s papírem: „Devítka červená“, volám, neboť moje číslo není zaručeně vidět. Kolem bójky je nával a každou chvíli mě někdo kopne či něco podobného provedu svému kolegovi já sám. Zvláště jeden je vytrvalý a stále ho cítím za patami. Další rovinka má sto metrů a tak brzy točíme u další kontroly. Nyní mám před sebou 250 metrovou stranu nepravidelného čtyřúhelníka. Dva rybáři na této straně Knížete, neboť tak se jmenuje rybník ve kterém plaveme, moc naší snahou uplavat předepsanou distanc nadšeni nejsou. Konečně mám první kolo téměř celé, zbývá krátkých 50 m. Další kola pomalu přibývají a už tu je čtvrté. Trochu mě začínají bolet ruce a najednou mám strach: „Co bude dál? Chytne mě křeč?  To snad ne, voda je teplá. Nebo už nebudu moci vůbec plavat?“  Nikdy jsem tolik neuplaval, plavu třetí kilometr. Všechno dobře dopadlo a u smějícího se vojáčka začínám páté kolo, které jako by mi přidalo sil a celkem snadno se dostávám do poslední rovinky, když kolem plavou červená čísla větší než 50. Později jsem zjistil, že jich muselo být i za mnou dost. V tuto dobu, někteří již plavou malé 300 metrové kolo do cíle. Konečně…Vylézám na břeh. Ačkoli ve vodě jsem nic nepozoroval, na břehu jako když mi někdo ukradl rovnováhu, chvíli se motám, ale není to nic hrozného. Beru ručník a známá z vlaku mě fotí. S „odborářem“ jdeme pěšmo do  Valdic a tam zjišťuji, že jsem na plovárně zapomněl tepláky. „Odborář“ má sice auto, ale nemá ochotu mě do Jičína dovézt. Naštěstí nejsou všichni jako tento pražák a jeden hošík s trabantem napravil moji zapomnětlivost, takže zhruba v 18:30 jsem připraven na další disciplínu – na maratón. Jo a 3800 m jsem uplaval za 1:42:15 na 700 metrovém „okruhu“ (300-100-250-50 m).


Před startem Železného muže I. stupně v Jičíně/Valdicích 1982.
Všimněte si označení závodníků – žádné čísla fixkou na tělo!

Hodnocení:
Přečteno 1238x

Komentáře

pořadí? Reagovat
identifikace fotografie Reagovat
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
19.6.18DRSNÁ TRASA V OSTROVĚ NEJLÉPE SEDĚLA BEDNARSKÉMU A ZEMANOVÉ
18.6.18Swimrun si získává své příznivce
18.6.18TRIATLONOVÍ REPREZENTANTI VEZOU ZE SVĚTOVÉHO POHÁRU V ANTVERPÁCH DVĚ UMÍSTĚNÍ V TOP 20
15.6.18Tomáš Svoboda se stal mistrem světa v kvadriatlonu, teď má před sebou další výzvy
14.6.18V triatlonu většinou nikdy nevíš, jak to dopadne, říká Petra Veselá
13.6.18Radka Kahlefeldt – Vodičková vítězně v Maďarsku
12.6.18FINEP terénní triatlon v Hostivaři již po šesté
11.6.18Pohárový závod v Příbrami se stal kořistí Jitky Rudolfové a Honzy Volára
10.6.18Frintová bojovala v závodě SP o vítězství, ale zastavilo ji zdraví. Čelůstka jel na vypůjčeném kole
8.6.18Helena Karásková třikrát zlatá: ovládla Xterru, swimrun i MČR v terénním triatlonu