Havajský slot jsem nevzal. Nesouhlasím s porušováním pravidel, říká Honza Oppolzer po IM Frankfurt

14.07.2017 -
Český šampion v dlouhém triatlonu Honza Oppolzer opanoval svou Age group na IM Frankfurt, stal se mistrem Evropy a vybojoval slot na IM Hawaii. Přestože účast na závodě v Koně pro něj byla snem, kvalifikaci odmítl z důvodu porušování pravidel, kterého byl ve Frankfurtu svědkem. Přečtěte si zajímavý rozhovor na velmi "ožehavé" téma závodů na dlouhých distancích.

Jaké byly tvé bezprostřední dojmy po závodě? 

Závod se mi vcelku líbil. Plavecká část se odehrává v krásné čisté pískovně se startem ve vlnách, takže neprobíhá žádná velká bitka o pozici. Jedná se o jeden dlouhý okruh, pokud se tak dá ten obrazec nazvat, s výběhem přibližně v třetině trasy, navigace je velice snadná. Dvouokruhové kolo je sice celkem dost zvlněné s hodně technickými pasážemi při průjezdu vesničkami a městem, sem tam nepříliš kvalitní asfalt, občas tramvajové koleje, ale jinak velice povedená trasa. Běh je ve čtyřech rovinatých okruzích podél řeky ve městě s rozmanitým povrchem a překvapivě velkým množstvím stínu. Velmi kladně hodnotím to, že ač se běhá přes řeku po mostě, náběhy a seběhy na most nejsou vedeny po schodech. Naprosto skvělá byla atmosféra na trati, kterou tvořili diváci, a to jak u cyklistické, tak i běžecké části. To byla opravdu fantazie. 

Jak velká byla únava? 

Únava byla standardní "poironmanská". Rozhodně to nebylo jako po mém prvním dlouhém triatlonu, kdy jsem tři dny nemohl pořádně chodit. Příští víkend bych ale další dlouhý triatlon rozhodně jet nemohl. A to nejen kvůli puchýři pod nehtem na levém palci na noze. 

Proč jsi zvolil zrovna IM Frankfurt pro pokus o havajský slot? 

Chtěl jsem jet závod, kde bude velká konkurence a tedy i těžká kvalifikace. Když jsem o kvalifikaci uvažoval, cíl byl jasný — kvalifikovat se jedině v případě, že budu mít dostatečnou formu.


Příprava probíhala dle tréninkového plánu od Honzy Jakubíčka? 

Příprava probíhala téměř podle plánu. Vrátilo se mi loňské zranění pravého lýtka, které mě na měsíc vyřadilo z jakéhokoliv běžeckého tréninku. Chyběly tedy zejména naběhané rychlé úseky a tempové delší běhy, ale ten nejdůležitější běžecký základ ze dvou dvoutýdenních soustředění mi nechyběl. Na dlouhém to zase o těch intervalech tolik není, takže to byl spíš psychický nedostatek, ale nenechal jsem se moc rozhodit. Že se pak tělo přihlásilo v běžecké části mě moc nepřekvapuje, ale jelikož jsem se dostal do cíle se slušným výsledkem, jsem s přípravou spokojený. 

Jak dlouho jsi byl ve Frankfurtu před závodem? Projel sis tratě? 

Ve Frankfurtu jsem byl od pátku. Tratě jsem si neprojel. Spokojil jsem se s informací, že většina kopců je zhruba do 5 minut a s trenérem jsem pak jen řešil, jaký výkon si do kopců na kole hlídat. Projet trať autem mi přišlo zbytečné a na kole se to už nehodilo. Ve všech disciplínách jsem se tradičně snažil držet si dobrý pocit. Asi by mi projetí trati ve výsledky stejně moc nepomohlo. 

Jak ses cítil na startovní lajně? 

Na startovní čáře jsem byl samozřejmě hodně natěšený. Byl to vlastně letos můj první závod. V Linzi na půlce, která měla být letošní první test, to bylo díky zranění lýtka spíše test toho, jestli vůbec uběhnu půlmaraton, protože ještě 5 dní před závodem se mi i po pouhém 1 kilometru dostalo pravé lýtko do křeče a musel jsem dokulhat v bolesti domů. Problém se pak “vyřešil” (ve skutečnosti se přenesl pouze do jiných částí těla) a od Linze jsem byl zase schopný trénovat, takže chuť závodit rozhodně nechyběla. 

Popsal bys průběh závodu? 

V plavecké části jsem se trochu zbytečně podcenil a stoupl si příliš dozadu, takže jsem nakonec musel některé závodníky předplavávat. Jinak až na jednu menší ránu do zubů a jedno stržení brejliček jsem si plaveckou část užil. Trochu jsem se obával výběhu do depa, ale kopec to naštěstí nebyl tak prudký jako např. v Pule. I tak jsem si tam ale hezky zatepal. Začátek cyklistické části vedl po krásném asfaltu po rovině, kde jsem se začal probíjet vpřed a všechno vypadalo parádně. Před koncem prvního okruhu se mi povedlo dojet asi pětičlennou skupinu s férovými rozestupy, v níž byl i Lukáš Polan. Pak jsme ale dojeli ženy profesionálky a začala trochu divočina, která se mi moc nelíbila — v kopci se ženy vždy snažily “zapracovat” do skupiny (OK, do kopce si jede každý za své, ale...) a podle toho to pak vypadalo na hřebeni a za ním, kde si dovolím tvrdit, že rozestupy 10 metrů rozhodně nebyly. Čekal jsem, že budou padat karty, a tak jsem se pro jistotu uklidil úplně na konec za Lukáše a s nechutí jsme oba sledovali, jak to vypadá na čele. Problém byl, že motorky většinou vezly pouze fotografy, rozhodčí, když už se objevili, byli příliš laxní. Viděl jsem sice nakonec tři karty, ale bylo to málo. Nebo jinak — myslím, že není potřeba hned sázet karty, ale zapískat a naznačit, že se jedná o bezhákový závod, by jistě pomohlo. Když jsou ale rozhodčí k pravidlům lhostejní, sklouzne to do ošklivých rozměrů. Když jsme pak byli dojeti a pohlceni výrazně větší skupinou, začalo něco opravdu ošklivého. Po 30 km jsem toho měl dost, a když okolo nebyla žádná motorka, vědomě jsem šel přes dělicí čáru a ve sjezdu jsem celou skupinu předjel a snažil se ujet. Do cíle zbývalo 35 km a nikdo mě naštěstí nepronásledoval. Přivezl jsem si asi dvouminutový náskok, což není mnoho. S odstupem lituji, že jsem se nepokusil ujet dříve. 

Na běh jsem vyrážel celkem svěží a ještě na 11. km to vypadalo, že zaběhnu maraton kolem 2:50. Začal jsem sbíhat závodníky přede mnou a užíval si atmosféru podél trati. Pak se ovšem ozvalo tělo a přenesený problém s lýtkem — začala mě bolet levá kyčel a vypadalo to, že budu bojovat o to, abych vůbec dokončil. Naštěstí se přihodila druhá nepříjemná věc, která mě zachránila, protože eliminovala první nepříjemnou věc — takové ty dva minusy za sebou, které se v matematice transformují na plus. Musel jsem na záchod. Nezamýšlený efekt návštěvy kadibudky bylo protažení a kyčel najednou přestala bolet a vše najednou bylo zase skvělé. Na 25. km už jsem zase cítil kyčel, ale druhá vynucená zastávka na záchod problém opět vyřešila. Pak se ale na běžeckou část dostalo velké množství závodníků a občerstvovací stanice byly spíše boj o pití, takže tempo šlo dolů. Zhruba 2,5 km před cílem, kde se dávala za každý uběhnutý okruh jinak barevná gumička, jsem před sebou v koridoru viděl dva běžce. Vypnul jsem hlavu, vynechal občerstvovačku a přidal, abych je doběhl. Snažil jsem se běžet pokud možno nenápadně, aby nedošlo na souboj a zavěsil se za druhého z nich, kde jsem na chvíli zpomalil na jeho tempo a připravoval se na závěrečný útok. Na posledních 1500 metrech jsem si řekl, že to zkusím. Oba jsem předběhl a bez jediného ohlédnutí jsem pelášit do cíle, co to šlo. Nevěděl jsem, jestli to byli závodníci z mé kategorie nebo ne, důležité bylo jenom udržet se před nimi. Poslední kilometr jsem prolétl za 3:53 a byl jsem v cíli 32 sekund před nejbližším pronásledovatelem.

 

Měl jsi během závodu zprávy, jak jsi na tom? 

Ano, přítelkyně, Gabča H. a Tom N. hlásili, že “to vypadá dobře” a podobně. To mi stačilo. O moc víc bych ze sebe stejně nevymáčkl. 

Na co jsi myslel na cílovém koberci? 

Byl jsem šťastný, že jsem v cíli a mohu si sednout. A samozřejmě jsem byl spokojený s tím, že jsem se dostal do cíle vcelku bez problémů, jelikož mi týden před závodem fyzioterapeut celkem zkazil náladu, když mi řekl, jak moc jsem zkroucený. Nic na tom nezměnil ani dodatek, že není problém to napravit. Ten červíček v hlavě prostě byl. 

Jak se ti líbil závod po organizační stránce? 

Organizačně byl závod velmi vydařený. Je vidět, že pořadatelé mají už dost zkušeností a umí se o závodníky náležitě postarat — ukazatele na trati, občerstvení (instrukce pro dobrovolníky, kteří umí podat bidon i za rychlého průjezdu; led; voda na začátku i konci občerstvovaček). Prostě pohádka. 

Jak se budeš chystat na IM Hawaii? 

Nijak, účast na Havaji jsem si rozmyslel. Nelíbilo se mi nedodržování pravidel nejen na cyklistice. Přijde mi, že je ve značce Ironman už příliš mnoho peněz a více než o fair-play závod se v mnoha situacích jedná o stroj na peníze. Ve chvíli, kdy za ty peníze nedostanu slíbenou službu (sportovní zážitek, který má nějaká vynucovaná pravidla), nemám chuť se takového závodu účastnit. Sport (zejména triatlon) mě baví, a jelikož celý den v práci sedím u počítače, tak sport i potřebuji, ale Havaj mě zkrátka za současných podmínek neláká. Radši pojedu Moraviamana, kde mi čelo závodu uplave a pak pojedu celých 180 km sám jako loni. 

Neříkám, že už nikdy závod pod hlavičkou Ironman nepojedu, ale budu si vybírat závody, kde se buď pravidla dodržují, nebo kde je menší startovní pole, případně trať taková, že se závodníci více roztrhají. Jezdím dlouhý triatlon protože jsem neplavec a líbí se mi myšlenka, že si člověk vše musí odmakat sám a dobří plavci (plavu teprve od 26 let) mi tedy ve skupině nemohou ujet jako v olympijském. Vždyť ruku na srdce, všichni moc dobře víme, že i těch předpisových 10 metrů (nebo 12 metrů počítáno od předního kola závodníka před námi) pomáhá — psychicky a v případě větru i fyzicky. 

Ano, nemusím se účastnit hákování a mohu jet předpisově, ale pak jedu úplně jiný závod než ostatní. Stejně tak nemohu tvrdit a ani netvrdím, že hákují všichni, ale viděl jsem ženy profesionálky, jak jedou a moc dobře si pamatuji, jak dlouho trvalo, než padla karta.


 

Hodnocení:
Přečteno 2753x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
11.3.24Dominance Ditleva a Lee zahájila éru T100 v Miami
2.3.24McKenna a Sodaro ovládli Ironman Nový Zéland
19.2.24Dříve stačilo do tepla jen jezdit a dnes by tam triatlonista pomalu měl bydlet celou zimu, říká Pavel Wohl
6.2.24Mistrovství světa Ironman 70.3 pro rok 2025 míří do Marbelly ve Španělsku
27.1.24Triatlonová komunita není aktuálně úplně kompaktní, rád bych naše prostředí více spojil, říká Petr Soukup
21.1.24Skvělé, že někteří profíci dají nahlédnout, jak trénují, říká Roman Procházka
10.1.24Luxusní kola si své zákazníky vždy najdou, říká mechanik Michal Kohoutek.
21.12.23Mým snem je účast na největším sportovním svátku světa, říká Tereza Zimovjanová
17.12.23Já zastávám názor, že Havaj je Havaj, říká Petr Lukosz
5.12.23Příští sezona bude poslední. Těším se na premiéru IM Hradec Králové, říká Tomáš Bednář