Mým snem je účast na největším sportovním svátku světa, říká Tereza Zimovjanová

S jakými pocity se ohlížíš za letošní sezonou? 

„Sezóna byla nakonec super, ale určitě bych jí rozdělila na dvě půlky. Ta první byla taková protrápená a druhá byla jak ze snu. Řekla bych, že až do Světového poháru v Karlových Varech mě ovlivňoval hlavně špatný zdravotní stav a různé výpadky, po Varech jsem už viděla víc “světlo na konci tunelu” a to mě tak nakoplo do té druhé části sezóny. Pár lidí vidělo, jak se docela trápím a navrhovali mi, abych to už letos zabalila, ale já jsem věděla, že když to vydržím, tak to eventuálně přijde, což teda nakonec i přišlo. Popravdě mi nevadí závodit až do úplného konce sezóny. Když jsem ještě byla v Americe, tak jsme taky normálně závodily až do listopadu, vlastně za posledních šest, sedm let jsem nikdy nekončila sezónu dříve než v listopadu, takže jsem klasicky pokračovala až do konce s tím, že by to mohlo být ke konci i lepší výsledkově, což se nakonec i stalo.“

Poslední tvůj letošní start na Světovém poháru v Chile se nese v duchu diskuzí ohledně tvého DNF. Co bys k tomu řekla? 

„Na Světovém poháru ve Viña del Mar jsem byla (pro mě trochu nečekaně, s tím, jaké výkony jsem poslední dva roky předváděla v plavání) celé kolo v úniku pěti holek vepředu. Do druhého depa jsme přijely s náskokem asi 30-40s, na běhu se to trochu ještě zdramatizovalo, ale zvládla jsem doběhnout druhá hned za Katie Zaferes a hned před Gwen Jorgensen. Bohužel v náběhu do druhého kola běhu jsme místo koridoru rovnoběžném s depem běžely s vedoucí skupinkou depem, čehož teda hned šla využít Gwen a šla podat protest. Jen dodám, že v cíli mi ani nepodala ruku – to mě opravdu fascinuje, se mi ještě nikdy asi nestalo, přijde mi to hodně nuzné. Protest samozřejmě podat může, competition jury jí vyhověla a nás diskvalifikovala. Nebudu tu asi vypisovat všechny argumenty, které jsme se snažily použít na naši obranu, od nekvalitní organizace pořadatelů, kdy v mapkách se běží dvakrát ten samý okruh (a ani v prezentaci na briefingu nic takového není řečeno, že by se běželo jinak při každém z okruhů), že nedošlo k „significant advantage“ při našem průběhu, kdy jsme získaly asi 4 metry, nebo-li 2 sekundy „náskoku.“ Kromě Gwen pak byly další holky přes 30 vteřin za pódiem, takže výsledky to prostě v podstatě neovlivnilo. Nebudeme se tvářit, že kdyby ten protest podal někdo jiný, že by jury nerozhodla nějak jinak, ale tak se stalo a nyní se budeme odvolávat k tribunálu Světového triatlonu, na což máme 30 dní po rozhodnutí jury na závodě. Já osobně si beru ze závodu to, že jsem podruhé letos byla „byla“ na stupních vítězů na Světovém poháru a výkonnost mám teda zase blíže světové špičce (letos jsem teda byla 3x v top 5 na Světových pohárech). Pro mě je to hlavně nějaké sebevědomí a taky potvrzení dobré práce, kterou s trenérem odvádíme.“ 

Co byl tvůj letošní „top moment“? 

„Asi právě závod v Chile, i když dopadl tak, jak dopadl. V cíli jsem měla opravdu radost, i jak se mi povedlo udržet na druhém místě a porazit olympijskou vítězku. Další top moment byla samozřejmě bronzová medaile v Koreji, první medaile, to se asi nezapomíná a neopomíná! Těch super momentů bylo hodně, kromě těch závodních i mnoho s „kamarády“ ať z reprezentace, nebo ze světového okruhu triatlonistů, přijde mi, že je všude fajn komunita a společně se zasmějeme a rádi spolu trávíme čas. Triatlon je taková jedna velká mezinárodní rodina a to mě na tom asi určitě taky hodně baví.“

Stále spolupracuješ s trenérem Danem Noahem. Kolikátá už to byla společná sezona? 

„S Danem jsme se poznali v roce 2014 (to to letí), kdy jsme spolu začali jako dva sportovci chodit, já v té době ještě spíše závodně plavala. Od roku 2016 už spolu nechodíme, občas si lidé totiž myslí, že stále jo! Pak nás napadlo, proč nezačít spolu trénovat, a samozřejmě Dan měl nějaké zkušenosti z trénování atletiky, ale z triatlonu v podstatě vůbec. Pamatuji si tu spoušť reakcí lidí, že Dan je špatný trenér, atd., ať jdu k někomu jinému, atd. Já jsem mu ale věřila i proto, že bral vždy v potaz můj feedback a pocity a tréninkové plány jsme tvořili opravdu spíše spolu, než že by mi to Dan nějakou autoritativní formou diktoval. Bylo a je to jedno velké dobrodružství pro mě i pro Dana. Za ty roky jsme oba dva strašně „vyrostli“, jak v trénování, tak v komunikaci, profesionalitě, atd. Vůbec mi nevadí, že jsme na mnoho věcí museli přijít postupně a spolu, nejdeme v podstatě žádnýma zkratkami, všechno si pečlivě osaháme a o to víc tomu oba dva – ne pouze trenér – rozumíme. Nechci psát, že za mým úspěchem je jen a pouze Daniel Noah. Oba víme, že za tím je jeho vedení a pak naše dva brainstormingující mozky. Mnoho výborných sportovců vzešlo od v podstatě „neznámých trenérů“ a vím, že lidé v Česku se často bojí dělat chyby, a nebo něco nového, ale pro mě věřit od začátku „kariéry“ Danielovi prostě nebyla žádná chyba, ale asi to nejlepší, co jsem mohla udělat. Dělat trénink je opravdu trochu „umění“ a rok od roku se nám tréninky daří lépe, více intuitivně, vyladit, je to jak komponovat hudbu, malovat velký obraz. Mnohem víc spoléháme na vlastní zkušenost a nějaký „gut feeling“, intuici, nikdy jsme nejeli podle nějakých tabulek, něčeho, „co se má dělat“, atd. Stavíme trénink 100% na mě a 100% pro mě.“ 

Tvoje časté cestování za závody není nijak levná záležitost. Jak máš pořešenu finanční podporu? 

„Triatlon je velmi drahá záležitost, a tak bych v první řadě chtěla říct, že bez mého sponzora (CO2IN a Skupina Amper) a peněz, co si vydělám jako grafik, bych se nikdy takto kvalitně připravovat nemohla. Samozřejmě mám i podporu od svazu a sportovního centra (Victoria), to mi ale je schopno pokrýt maximálně polovinu výdajů. Je teda trochu smutné, že vše, co si vydělám (a že stále teda musím při „pro“ sportu pracovat), dávám na cesty na závody a soustředění, ale na druhou stranu to beru jako momentálně nejlepší investici. Jdu do toho prostě na 100% a nechci litovat, že nemám našetřeno (což opravdu nemám a každou sezónu končím o pár tisíc lépe než na nule). Chci ale dát sama sobě co nejlepší šanci a to nejen tím, že se tomu budu věnovat co nejvíce a co nejprofesionálněji, ale že si můžu dovolit i více soustředění či lepší jídlo nebo pohodlnější hotel na závodech atd. Jsem teda taky sama sobě vděčná, že jsem se rozhodla vystudovat grafický design, což je práce, kterou můžu dělat z pokoje doma nebo ze soustředění na Kanárech a nikomu to nevadí. Nicméně bych zmínila, že směrem k olympiádě chci práci už dost omezit a opravdu se soustředit na Paříž, kam se snad podívám. A taky bych zmínila, že v podobné situaci bývá více triatlonistů, že při své kariéře musí i normálně pracovat. Já si nestěžuji, protože vnitřně samozřejmě vím, že mě to šlechtí. Občas nemít 100% ideální podmínky je prostě výhoda, drží vás to víc ve střehu i více při zemi.“

Jak to teď vypadá s tvojí finální nominací na OH v Paříži 2024? Co pro tebe účast na OH znamená? 

„Jsem opravdu kousek, momentálně bych na OH jela, ale s body z Chile bych to měla ještě o něco jistější, teď se budu muset snažit až do konce kvalifikace v květnu 2024. Doufám, že se mi pár závodů na začátku sezony povede a bude to tam. Co by to pro mě znamenalo? Poprvé jsem chtěla jet na olympiádu někdy v roce 2004, kdy jsem konsternovaná sledovala v televize Michaela Phelpse na letních OH v Aténách. To už je dvacet let. Dvacet let si v podstatě jdu za svým snem, účastnit se toho největšího sportovního svátku na světě a taky to tam třeba vyhrát. Samozřejmě, mnoho lidí má takový sen, ale ne vždy jsou ochotní projít tu celou cestu, se tam dostat. A popravdě, opravdu to je cesta, nikdy mě jako dítě nenapadlo, co vše za tím stojí. Budu určitě opravdu velice šťastná a pyšná, když se tam dostanu. Navíc jsem ještě nikdy nebyla v Paříži, tak si to tam určitě taky ráda prohlídnu…“ 

Které závody tě ještě čekají před OH? 

„Bude mě čekat několik světových pohárů a snad i závodů WTCS, opět kvůli „chybějícím“ bodům z Chile bude pro mě trochu těžší se dostávat na startovky, ale uvidíme. Chtěla bych jet asi šest závodů do konce kvalifikace v květnu 2024 a pak se s Danem rozhodneme, jak si rozvrhneme síly před OH, kam teda snad pojedu!“ 

Trénuješ raději ve skupině nebo preferuješ individuální formu? 

„Ve skupině jsem trénovala celý svůj plavecký život, to je asi do 19ti let, pak triatlon jsem trénovala ve skupině asi tři roky na vysoké škole v USA, jinak jsem vždy trénovala triatlon „sama“. Cítím výhody trénování ve skupině, ale v mém případě je to dost limitované. Jsem hodně, hodně závodní typ a v tréninku s ostatními mi moje ego nedovolí „nechat se porazit“ nebo nejet naplno, čímž pak třeba netrénuji to, co bych měla, ale něco jiného. Za svůj život jsem potkala vlastně jen pár holek, se kterýma jsme se uměly navzájem v tréninku podpořit a nebyly jsme v tréninku „soupeřky proti sobě“, ale trénovaly jsme jedna pro druhou. To je ale opravdu vzácné, protože musíte být na hodně podobné úrovni a většinou si musíte sedět i lidsky.

Ve skupině v Americe mě to docela bavilo, protože možná půlku tréninků jsme měli spolu a půlku „on your own“, člověk si to mohl odtrénovat sám, nebo ve dvojici, trojici, čtveřici s kamarády, což si pak právě vybíráte lidi, kteří vám tréninkově a lidsky sedí nejvíce. V Americe jsem byla dost zraněná a často jsem tréninky třeba na dráze neběhala v nejrychlejší holčičí skupině, ale třeba až ve třetí, kde byly holky na tom běžecky o dost hůře, ale jak jsem se vracela po zraněních, tak jsem nikam nespěchala, a naopak jsem jim třeba v klidu odtahala trénink a podpořila je v každém úseku. Je to zvláštní, ale hodně mi tyhle tréninky daly, asi i ve smyslu, že nemusím jít trénink úplně na hranu, abych se zlepšila, ale i „menší tréninkový stres“ může mít velký vliv na zlepšení. Plus samozřejmě mentální stránka, když běžíte „pro někoho“, „pro něco většího“, z úplně nezištných důvodů, tak taky pak odcházíte s jinými pocity a impulzy z toho tréninku. Náš trenér byl dost věřící (křesťan) a hodně lidí v týmu taky, a opravdu měli i v tomto smyslu úplně jiný přístup, mnohem méně lakomý, závistivý, mocenský, naopak uměli „projevit lásku k bližnímu“; já vím, že to zní strašně klišé, ale prostě jsem se tam naučila, že nemusíte něco dělat dobrého a hned očekávat, že za to dostanete něco nazpátek, ale můžete dělat dobro i jen tak. To platí nejen v tréninku samozřejmě, ale i v životě. Zaprvé se vám to samozřejmě někdy vrátí, nebo vám zase pomůže někdo v budoucnu, i když mu to nebudete moct nebo umět „vrátit“, ale zároveň z toho máte úplně jiný pocit.

Vůbec nevím, proč jsem se takhle dostala pryč, jen že trénování ve skupině v Americe a tady je asi o něčem jiném. I když jsem byla v Americe ve skupině, stejně jsem ještě měla trénink dál dost individualizovaný, ale to tam ten trenér s námi stíhal normálně dál řešit, i když jsme byli v týmu asi okolo 40 triatlonistů. Ale opravdu ten čas tam byl pro mě dost specifický, spíš to byla taková „škola hrou“, ale kdybych tu měla v Praze pár amerických „teammatů“, tak bych s nimi určitě dál ráda trénovala i tady. V Praze popravdě nemám úplně moc možností, s kým trénovat, nebo je to spíše dost limitované a i když se to poslední dobou trochu zlepšuje, jsem už dost zvyklá trénovat sama a baví mě to. Není to vždy jako po másle a musím se docela nutit, ale znám svoje tělo už skoro perfektně a vím, kdy potřebuji třeba ubrat, a to se dělá lépe, když jste na tréninku sám, než s někým. Občas si ráda zatrénuji s někým jiným, hlavně, když se mi nechce, ale většinu mých tréninků, ty nejtěžší, nejdůležitější tréninky, si nejradši odtrénuji někde sama. Po tmě a v dešti..(vtip). Na repre soustředění teď jezdí docela fajn holky a kluci a občas se ráda k někomu přidám, takže už nacházím fajn parťáky i zde.“ 

V jaké oblasti jsi letos v tréninku udělala největší posun? Kde naopak stále vnímáš rezervy? 

„Letos jsem byla v létě zraněná, měla jsem natažené vazy v koleni, takže asi měsíc jsem neběhala a možná dva týdny nejezdila na kole, takže jsem zařadila opravdu morbidní, tři týdny trvající plavecký blok. Zranila jsem se asi třetí den v Livignu, kam jsem přijela na měsíc, takže jsem si chvíli pobrečela (musela jsem pak vynechat Test Event v Paříži, kde jsem si to aspoň chtěla prohlédnout, a zároveň přijet do jednoho z nejhezčích míst v Evropě. Bylo to trochu mentálně náročné, aspoň na začátku, ale pak jsem vytáhla starý tréninkový deník ze střední, kdy jsem plavala 10x týdně dvě hodiny v pražském USK pod paní Passerovou, a prostě jsem si začala odplavávat staré tréninky. Opravdu mě šíleně bolely ruce, úplně jsem zapomněla, na tyhle „plavecké bolesti“, ale po zbytek sezóny jsem neměla asi ani jedno plavání v závodě, které bych nazvala „průšvihem“ (což byl pro mě poslední dva roky trochu problém). Takže určitý posun v plavání, i když to teď budu chtít posunout ještě trochu dál. Kolo myslím, že mám tak podobně kvalitní, i když osobně cítím zase trochu posun od předchozího roku, a na běhu jsem se taky v tréninku posunula, i když trochu méně, než jsem třeba doufala, ale na druhou stranu jsem hodně posunula běh v závodech. Občas asi trvá, než člověk „přeloží“ tu formu běžeckou, co je schopný předvádět v tréninku i do závodu, tak jsem ráda, že letos se to v těch závodech takhle zlepšilo. Příští rok bych ale zase chtěla běhat o něco rychleji. Přeci jen, hlavně na 10km, mi ještě k té úplné špičce trochu chybí.“ 

Jak nejraději odpočíváš a regeneruješ? 

„Nejradši spím. Občas si zajdu na masáž, ale to tak jednou, dvakrát do měsíce. Každý večer si dám jógu/protahuji se, už ani dobře neusnu, když to neudělám, a je to takový příjemný rituál, člověk se tak spojí se svým tělem a může si všimnout jakýkoliv bolístek a tak. Je to asi napůl meditační a napůl fyzické. Taky mám ráda saunu, hlavně v zimě, protože mi přijde, že mi je pořád zima, tak se v té sauně aspoň dobře zahřeju. A úplně nejradši mám Thermalium v Teplicích, kde se hodinu a půl naložíte do lázní, to je můj tajný tip, úplně to tam zbožňuju…“

Během mezinárodních závodů se potkáváte často se stejnými soupeřkami. Jaká mezi vámi panuje atmosféra? 

„Nevím, jestli mám štěstí na lidi, ale s holkami na světových pohárech si opravdu často rozumíme a přejeme si dobrý výsledek. Ani nevím, jestli jsem narazila na holku, která by byla vysloveně zlá nebo hnusná. Mám i pár blízkých kamarádek, hlavně teď třeba v té Asii, když jsme tak všichni létali podobnými lety a jezdili spolu transfery a bydleli na podobných hotelech, tak se člověk seznámí a pokecá s různými lidmi. Z Číny jsem třeba letěla se Španělkou/Turkyní a s Poláky a polským repre trenérem, tak jsme vždy na sebe všude čekali a hlídali si věci a řešili různá triatlonová témata, jako kdybychom byli z jednoho týmu. To je ale, myslím, u menších reprezentací docela časté, navzájem si třeba pomáháme na závodech, když s námi není reprezentační trenér nebo někdo další. Letos byl repre trenér na dvou svěťácích, kde jsem byla, jednou byl se mnou můj trenér, a pětkrát jsem byla sama. Ale opravdu mi to nějak nevadí, často bydlím nebo se snažím synchronizovat lety s holkami ze Slovenska, se kterýma teď jezdíme skoro stejné závody a zároveň si dost rozumíme, máme teď takový malý, československý tým. Občas i stačí, že někdo zná někoho dalšího, a hned se spolu spřátelíte taky. Triatlonový kluci i holky jsou opravdu moc fajn, inteligentní lidi.“ 

Začínáš sbírat první velké medaile, hodně cestuješ a poznáváš nová, často krásná místa. Plníš si svoje sny? Má tento styl života pro tebe i nějaké stinné stránky? 

„Časté cestování má opravdu dvě stránky. Samozřejmě cestovat je super, ale za nějaké dva měsíce jsem třeba závodila na čtyřech kontinentech: v Evropě, Africe, Asii, a Jižní Americe, a to myslím, je prostě trochu šílený. Obecně mi přijde, že v Evropě je méně a méně velkých závodů, a bez ježdění do Asie to už nyní třeba skoro ani nejde. Čímž se stává triatlon ještě dražším a zároveň náročnějším ve smyslu, že musíte zvládat mnoho dalekých přesunů, často umět závodit ještě s jetlagem, a tak dále. Letos mi to naštěstí nedělalo tolik problém, ale v minulosti si pamatuji, že třeba několik dnů po příjezdu do nějaké vzdálené destinace jsem byla schopná jít jen krátký klus nebo krátké kolo, že mě ty cesty opravdu hodně vyčerpávaly. Ale sny si tím opravdu plním. Jak jsem již psala, vždy byl můj sen, být vrcholovým sportovcem, i když kdysi jsem si opravdu neuměla představit, co všechno to znamená a obnáší, uměla jsem si představit jenom ty medaile. Člověk musí vyrůst z nějaké naivity, z nějaké své amatérské bubliny, předpokladů a předsudků, a opravdu se tomu sportu odevzdat. Zároveň si myslím, že s vrcholovým sportem přijde i nějaká „samota.“ Nemůžete se scházet s lidmi, jak byste si přáli, trénink a regenerace musí být vždy na prvním místě, pokud to teda myslíte vážně. Pak se to ale dost vyvažuje právě třeba na těch závodech, kde máte kolem sebe mnoho super lidí a kámošů. Závody jsou pak jakoby trochu za odměnu. Ale tohle je taky asi trochu jiné, když jste v nějaké skupině, což já momentálně nejsem.“ 

Jak vnímáš současnou výkonnostní úroveň české reprezentace? 

„Současnou výkonnost v české repre považuji za stoupající, což je podle mě super zpráva. U holek jsme já a Péťa, obě na špičkové úrovni, a dorůstají další kvalitní holky, třeba Danča Přikrylová, Heidi Juránková, které jsou teď obě v Americe, i s Eliškou Říhovou, a podle mě to všechny dost posune, když už, aspoň mentálně, a vrátí se silnější, prostě třeba podobně, jako se to stalo mě. Ale i dál v mladších kategoriích je pár super nadějných holek, a třeba někdo další, kdo teď v juniorech nemá třeba nějakou super výkonnost, po pár letech soustavné práce vyletí později, prostě nechme se překvapit. U kluků dospělých teď myslím probíhá dost obměna, s tím, že Radim Grebík už nezávodí a teď končí i Honza Volár, myslím, že to tam je dost otevřené teď. Uvidíme, kdo se tam toho nejlépe teď zhostí, do pár kluků se tam teď investuje dost peněz, času, i energie, tak by bylo super, kdyby někdo z nich patřil za pár let ke světové špičce. Ráda je budu pozorovat, jak jdou dál svojí triatlonovou cestou.

Každý máme nějakou svojí cestu v triatlonu a je hloupé si myslet, že když někdo v xy věku nezajíždí xyz, tak z něho nikdy nebude dobrý triatlonista. To úplně neplatí, zvlášť, když se člověk pohybuje mezi tou špičkou a slyší sto různých příběhů, jak se triatlonisti „probojovali“ až někam k vrcholu. Nemám ráda „odborníky“, kteří do éteru odsuzují jednoho triatlonistu za druhým. I proto mi prospělo pár let v Americe, kde jsem zjistila, že lidé se můžou navzájem podporovat „no matter what“, jen tak, a pozitivní přístup pomůže často mnohem lépe, než nějaké negativní plivání. Tím nemyslím asi nikoho konkrétního, ale občas se ke mně donesou takové různé zkazky, nevím, proč někteří lidé tratí tolik energie na negativních věcech, místo toho, aby radši dělali něco smysluplného.“ 

Co bys popřála k vánocům a do Nového roku čtenářům našich stránek? 

„Čtenářům etriatlonu přeji k vánocům nové kolo podle jejich přání…Ok, reálněji - všem přeji hlavně silné zdraví a chuť k tréninku, i v zimě! Protože co v zimě zasadíš, to v létě sklidíš, tak ať v létě sklidíte co nejlépe. A taky přeji nějaké dobré cukroví, na to se já těším skoro nejvíc. A ať vánoce strávíte se svými nejbližšími, nikdy nevíte, na jak dlouho je v životě máte.“