Jak jsem potkal krále

Na první pohled jasná, jen pro někoho nečekaná věc.

Čím významnější člověk, tím je normálnější. A i v tom spočívá jeho velikost.

Včera jsem mluvil s Carlem Lewisem.

Tenhle chlápek má devět medailí z olympiády, z toho osm zlatých. Výčtem jeho dalších úspěchů nemůžu pro tuhle chvíli zasekat celý web.

No a prostě jsme kecali o filmech, za kolik běhá stovku můj skoro pětašedesátiletej táta, o dopingu a tak.

Ne, že by si mě našel, to ne. Organizovala to jedna jeho spřízněná firma Swatch. Ale proboha, proč by se měl tenhle milionář a světová celebrita vnejlepším slova smyslu vykecávat s klukem ze země, kde nikdy nebyl, odkud mu nikdy nic dobrýho nekouká a náklad česky psanejch novin mu může být úplně ukradenej?

Mohl odpovědět pár oficiálních otázek a jít si po svých.

Na otázky s jeho věčným obviňováním z dopingu mě mohl poslat někam - to přece umí mnoho tuzemských mediálních hvězdiček i "nounejmů".

Jenže on zapředl hovor sám a byl úplně v pohodě.

Až zas mě bude buzerovat někdo, kdo se motá nejvýš kolem českýho hnoje, jenom se usměju...

Takoví lidé moji rovnováhu nerozhodí.

Díky, králi Carle.