Bára Topinková: XTERRA Czech s jasnými známkami punku - race report

5.08.2019 -
Minulý rok jsem se po výhře ve své age group na prachatickém sprintu (pro pořádek - byly jsme jenom dvě) a diskvalifikaci v Zittau (po třech pivech se mě ptejte na totálně nepublikovatelnou historku zahrnující tampon, uzavřené depo a dva dederóny nemluvící anglicky) rozhodla, že opustím bezpečí asfaltové silnice a dám se na terénní triatlon. XTERRÁCI jsou totiž banda super free týpků pokrytých bahnem, odřeninami a tetováními v různě se překrývajících poměrech, což odpovídá mému povolání geologa i dosti punkovému přístupu k životu, triatlonu a tak vůbec.

Proti svým vyhlášeným zvykům jsem nedorazila na závod hodinu, ale rovnou den před startem, což mi zajistilo krásné chvilky strávené s knihou v ruce v prachatickém pivovaru. Jinak bylo ale moje závodění punk jako vždycky.



Už rozplavání v Křišťanovickém rybníce mne ujistilo v tom, že před měsícem podvrtnutý kotník není schopen ukopat 1,5 km kraula a budu se zase muset při plavání prsit. Je to k nasr*n*, protože když si člověk spočítá, kolik hodin věnoval nácviku rychlejšího způsobu pohybu ve vodě, aby pak plaval vylepšenou formu čubičky, pochybuje o svém duševním zdraví (o smyslu vstávat do bazénu v půl šestý ráno nemluvě). Po chvilce lavírování jsem si na to oblíkla neoprén, i když přiznávám, že plavat prsa ve věci, která je konstruována tak, aby vás držela nad hladinou děj se co děj, silně připomíná ten fór o policajtovi, který měl tak dutou hlavu, že se nemohl potopit ani ve vaně. Ale co kdyby se mi ten kraul chtělo aspoň zkusit, že jo... Voda mi přišla teplá jak kafe, takže jsem měla v půlce prvního okruhu chuť ten krám před šipkou z mola v druhém kole sundat a zahodit, ale nakonec jsem na ten striptýz před fandícími davy byla prostě stydlivá. Abyste věděli – já jsem totiž nejpomalejší triatlonistka v Čechách a nejsem zvyklá, že na mě někdo při závodech kouká. Většinou projíždím po trati dlouho po hlavním balíku a tuhle svoji závodnickou osamocenost mám z výše uvedených důvodů svým způsobem moc ráda. 




Že mě plavání solidně vyndalo jsem zjistila už na 3.km bajku, kdy jsem musela pro hladový třas zastavit v prvním kopci. Až tam mi došlo, že jsem si v depu nechala všechny gely a hladová jak vlkodlak pojedu horydoly až na 24.km, kde měli na občerstvovačce gely náhradní. Jestli jste někdy zkoušeli jet do kopce na prázdnou nádrž, vítejte v klubu. Bajková trať závodu je navíc vyhlášená tím, že ji stavěl sadista se smyslem pro černý humor, takže kdo si na ní nedá přes tlamu, jel pravděpodobně jinudy. Celých 35 km člověk musí dávat majzla na každým metru, což se ve stavu postupující hypoglykemie dost blbě provádí. Bajk mám navíc sotva měsíc a předtím jsem na něm seděla jen párkrát, kdy mi Karel Zadák v rámci rychlokurzu jízdy v prachatickém terénu se svou skupinou 2BWINNER ukazoval, kde všude NEMÁM brzdit. Dle stylu jeho jízdy jsem rychle pochopila, že opravdový závodník má toto zařízení na kole namontováno jen z formálně-estetických důvodů. Osobně jsem v zájmu zachování celistvosti své tělesné schránky uvedla do praxe jediný akrobatický trik, který na bajku zvládám. Totiž  sesednout a běžet vedle kola pokaždé, když se situace ve sjezdu začne tvářit kritickou. Jooo, stálo mě to hodinu navíc a místopřísežně slibuju, že se do příštího ročníku naučím nejezdit jak princezna na hrášku, ale ta trasa stála za to i tak! Průjezd úzkým lesním průsmykem, kde jsem jen čekala, odkud se vynoří vlk a bude se ptát po babiččině chaloupce (a sežere mi ty vydyndaný gely), poskoky přes spadané stromy (tři z pěti jsem dala!), brody (přenesený), bahno pode mnou, letní bouřka nade mnou...a protože jsem pořád nejpomalejší ze všech, tak celá trať jen pro mě! Něco tak pěknýho a hravýho jsem nikdy nezažila a i když přiznávám, že v posledním kopci, kde to kolo nešlo skoro ani vytlačit, jsem do lesa vyřvávala, že je Piloušek sadistický prase (tímto se z duše omlouvám oběma pánům Pilouškům, protože v cíli jsem naopak měla pocit, že je oba miluju!), zážitek byl jednoznačně pozitivní.




Zřejmě díky rozklusání vedle kola jsem tentokrát byla na běhu docela živoučká. Na rozdíl od nudných triatlonových rovinek vedla půlka okruhu do kopce, druhá z kopce, a mezidobí bylo radostné a plodné na přeskoky a drápání se bahnem, takže se jeden nestihl zaobírat výpočtem toho, co ho bolí, ale radši koukal na cestu. Moje tělo s únavou zabojovalo výrobou tak velké dávky endorfinů, až jsem pořadatele dvakrát nařkla z toho, že ten ionťák podél trati pajcuje nějakým hodně drahým rumem. (Až po nějaké době mi došlo, že to, co mi nahoře na občerstvovačce lili do krku, bylo pivo, na který já jedu jak na leteckej benzín, pozn. aut.). Ať do mě lili cokoliv, do cíle jsem doběhla ve stavu totální vysmátosti v profesorském čase 5:55:05 a s pocitem, že XTERRA Czech je rozhodně ten nejhezčí triatlon, jaký jsem kdy šla. Utvrdil mne v tom, že rozhodnutí vydat se mimo asfalt, bylo správné, a že koupě bajku je dobrá investice, i kdyby na chleba nebylo! Duo Piloušek starší-mladší mají ten závod vymakaný do detailu a spíš než nudnou akci to celý připomíná dobrej rockovej fesťák. Taky kde jinde pořadatel při závěrečným short tracku zvoní závodníkům znamení posledního kola na prázdnej pivní sud. A kde jinde si můžete dát před rozplaváním jedno prachatický do skla a vypít si ho s nohama blaženě ponořenýma do rybníka s výhledem na šumavský kopce, zatímco za zády vám válí docela slušná kapela.  V ráji možná, ale pokud na něj nevěříte, tak na XTEŘŘE určitě! 




Jop, mohla bych teď napsat, že jsem ve svý age group skončila na ME v terénním triatlonu 8. Jenže já tady na rovinu přiznám, že jsem taky skončila poslední. Tuhle trasu bych měla proletět asi o hodinu a půl rychleji, ale to bych nesměla být workoholismem a totální nepraktičností stižená lemra. Celou trasu kola jsem si přála jen jediný - závod dokončit. A byla jsem připravená to doběhnout, i když už pořadatelé skoro balili všechen vercajk. Protože i přes výše zmíněný vady na závodnický kráse mám jednu silnou stránku - já se nevzdávám. Téhle finišerské medile si tedy fakt cením. Pověsím si ji na čestný místo. Teda hned co ji v tom svým závodním binci najdu. A záznam závodu u mě na Stravě taky nehledejte. Zcela v souladu s ostatními známkami svého závodního punku jsem si zapomněla před závodem nabít hodinky. Na ruce mi sloužily jen proto, abych věděla, v kolik se mám vrátit do hotelu na večeři. Ale závody přece nejsou o tom, abychom jimi krmili svoje elektronický tamagoči. Ty se žijou. Si to přijeďte projet taky, šamp(i)óni!


------- Race reporty na etriatlon.cz --------

Vítáme race reporty nebo reporty ze soustředěních, či akcí spojených s triatlonem.  Odměna dle dohody jistá :)

-----------------------------------------------------


Hodnocení:
Přečteno 1205x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
15.10.19Hawaii dokončilo všech 18 Čechů. Lukáš Pazdera vyhrává Wintermana.
7.10.19Hawaii 2019 klepe na dveře
3.10.19Havajské téma přednese ironman Soukup
1.10.19XTERÁCI V ČÍNĚ
26.9.19Je to můj největší úspěch v dosavadní kariéře, říká Tomáš Řenč
25.9.19Úspěchem na duatlonu Žamberk mi krásně začal školní semestr, říká Pavlína Poláčková
23.9.19Duatlonové závody uzavřely tuzemskou triatlonovou sezónu.
21.9.19TRIATLONISTKA VENDULA FRINTOVÁ VYBOJOVALA SKVĚLÉ 4. MÍSTO NA SVĚTOVÉM POHÁRU V ČÍNĚ
18.9.19V triatlonové komunitě panují přátelské vztahy a respekt k soupeři, říká Vojta Rakušan
15.9.19ŘENČ MÁ STŘÍBRO Z MISTROVSTVÍ EVROPY V DLOUHÉM TRIATLONU!