Extrémní SWISSMAN aneb od palem k věčnému ledu

25.06.2015 -
O víkendu se konal třetí ročník extrémního Swissmana, který spolu s Norsemanem a Celtmanem patří do trojice nejtěžších triatlonových závodů na planetě. Na start se postavil i jediný Čech Martin Gabla, který se výborným výkonem dostal pod 15 hodin a atakoval první dvacítku celkového pořadí. Měl jsem možnost s ním prožít závod v roli povinného supporta. Viz naše reportáž.


Je sobota a budík ukazuje 2:15, což znamená čas vstávat. Začíná extrémní Swissman triatlon s pořadovým číslem tři. Mezi třemi stovkami borců a borkyň ze třiceti zemí světa se na start postaví i jediný český zástupce Martin Gabla. Ve svém portfoliu má šest dokončených Ironmanů, stovky seskoků z vrtulníku, na motorce přejel z Patagonie až na Aljašku. Dnes ho čeká nejtěžší sportovní výzva – horský triatlon na ironmanské distanci z Ascony na Kleine Scheidegg u hory Jungfrau. Triatlon se jede bez jakéhokoliv zabezpečení ze strany pořadatelů, každý závodník proto musí mít svůj „support“. Pro mě to byla nabídka, která se neodmítá.


Bohužel spánku moc nebylo, protože vedle u jezera se na plážové diskotéce rozjela party, která končila po půlnoci s dvojicí zvracejících tanečníků. Půl metru od auta, kde jsme spali. Rychlá ranní hygiena, poslední kontrola pečlivě připravených hromádek oblečení na jednotlivé disciplíny, pytlíky s výživou a dalšími nezbytnostmi. Nezapomenout na vydatnou snídani a už je čas odvézt si cyklistické propriety do depa na vedlejším parkovišti. Potkáváme se s Peterem Palou, organizátorem oblíbeného Oravamana ve slovenských Roháčích. „Jsme tady už týden, většinu trati jsem si projel. Je to velmi těžké, možná paradoxně nejtěžší je první půlka, kdy se vlastně ještě ani nejede na nejvyšší pasy. Navíc má prý hodně foukat a mrznout. Pod 15 hodin to snad dám,“ říká a pečlivě rovná své kolo na stojan. Téměř mlčky a společně s ostatními pochodujeme kolem luxusních hotelů na pobřeží na kolonádu, kde v jednom z doků čeká svítící parník. „Kdo přijde na check-in ve 4:01, je pro něj Swissman over,“ hlásila přísně na včerejší rozpravě sympatická Katrin, dcera hlavního organizátora Beata Stadelmanna. Ve vzduchu visí nervozita, je cítit indulonu se směsicí neoprenové gumy. Atmosféra mi, nevím proč, připomíná scény z Remarquových válečných románů. Jsou vidět objímající se dvojice, slzy dojetí. Za pár minut kapitán lodi odvazuje lano a loď plná odvážných mužů a žen v neoprenech se pomalu rozhoupe k ostrovu uprostřed jezera. Všichni mávají a volají jména svých kamarádů, jen Martin se dal do družného hovoru s blondýnkou na horní palubě.

Rozednívá se, první sluneční paprsky barví špičky okolních hor, voda jezera je klidná jako zrcadlo. Na hladině rozeznávám několik rytmických pohybů plavců. První dvojice to nedala pod hodinu. Martin je patnáct minut za nimi. „Zdálo se mi to už nekonečné, navíc někde uprostřed se zvedl vítr a přes vlny jsem měl potíže vidět světélkující bójku značící směr,“ udýchaně vypráví Martin a souká se z neoprenu. Dvacet minut po šesté hodině točí své první metry cyklistické porce 180 kilometrů do dalekého Brienzu. „Na trati nebudou rozhodčí, drafting je na svědomí každého závodníka. Chceme opravdové Swissmeny, ne švindlíře,“ zní další z informací z propozic od pořádajícího týmu.


První meeting point jsme si naplánovali zhruba na 40. kilometru. Lehce jsem zakufroval v jedné z vesniček, ale na další křižovatce jsem už opět najel na trať závodu. Čekám na Martina s prvním občerstvením, který přijíždí v dobré náladě. „Zatím to ani nefouká, mám průměr přes pětatřicet,“ hlásí a vodu mění za ionty. To nejhorší ale ještě přijde. V mobilu mi pípne zpráva, že obávaný Furka pass je otevřený (kvůli špatné předpovědi organizátoři informovali o možnosti, že se přes všechny passy totiž nebude dát jet). Martin s plnou pusou jen zajásal, že včerejší prognózy o možném zkrácení trasy se ruší. Akorát je tam prý psí počasí – rtuť na nule, déšť se sněhem a silný ledový vítr.

Družím se s dalším supportem, učitelem z francouzského Lyonu. Ale už musím dál, první závodníci na triatlonových speciálech se prokousali až na úpatí prvního stoupání na Gothard pass. Klasický alpský had serpentin do výšky 2 421 m.n.m., jede se ve stylu Paris-Rubaix po malých kočičích hlavách. Zaparkuju Viano na jednom z posledních volných míst, není vidět ani na dva metry, prší a trochu sněží. Svatý Gothard chce asi triatlonistům ještě trochu opepřit i tak přetěžký podnik. Do vyhřátého obchodu se suvenýry se vmotává promrzlý Španěl, poznávám prvního plavce, po půlce kola je stále v první pětce. Podpůrný tým mu musí svléknout i ponožky. „Trénoval jsem celý rok opravdu hodně, ale co je moc, to je moc,“ drkotá zuby a v očích mu čtu velkou obavu, co udělají další dva vrcholy na trati. Peter Pala podcenil oblečení a s mikrospánkem tráví neplánovanou půlhodinu v autě. Martin se drží skvěle, je kolem třicátého místa. Paradoxně se oproti ostatním navlékl již 5 kilometrů před vrcholem, což mu nepochybně pomohlo udržet tělo nad bodem mrazu a déšť s ledovým větrem mu tolik nevadil. Láduje se vánočkou, obléká další dvě vrstvy na sjezd a na hlavu si usazuje neoprenovou kuklu od Petra Vabrouška. Bohužel v mlze špatně odbočil a na začátek sjezdu zvolil špatnou trasu. Škoda pěti kilometrů navíc, ještě k tomu po namrzlých kostkách. Nejvyšší bod na trase, obávaná Furka, ještě čeká. V těžkém sjezdu na mokrém asfaltu dostávají pořádně zabrat čelisti brzd. Při nárazovém větru se kola s nízkými ráfky prokázaly jako dobrá volba.


Další sedlo a dalších deset kilometrů při 10 – 20 % stoupání. Na golfovém hřišti dneska nikdo neodpaluje, zvonící krávy líně trhají kusy svých každodenních žvanců, chlápek převlečený za krávu Milku točí obrovským zvoncem do uší plně soustředěných cyklistů. Dávám se do řeči s vysokým Němcem. „Moje žena tady zatím startovala pokaždé, jednou to i vyhrála,“ říká a mizí s banánem v ruce podél jejího Treku. Konečně vrchol Furka pasu (2429 m.n.m), druhého nejvyššího z celých švýcarských Alp. Martin už má dneska za sebou druhý zářez. „Do kopce mi to jede, horší je ta kosa ve sjezdech,“ říká u porce domácího řízku své ženy Marty. Ještě zbývá Grimsel pass a pak něco přes 40 kilometrů dolů do druhého depa. Pod kopcem jsme byli domluveni na odevzdání alespoň 2 vrstev bund a neoprenové kukly. Martin ale projíždí kolem mě, vypadá promrzle a energetické čárky na jeho bateriích se ztenčují. Konečně zelenomodrá hladina Brienz see a hned vedle přistávací plocha letiště. Tam jsme včera nadšeně sledovali trojici přistávajících stíhaček.

V druhém depu už vidím a slyším chlápka, jemuž se jeho tým snaží rozmasírovat křeče ve stehnech. Zní tradiční kravské zvony a slova obdivu a povzbuzení. Závodníky čeká poslední část – maratonský běh s šestnácti sty výškových metrů. Martin sesedá z kola, v jeho tváři se zračí bolest i úleva, že může změnit pozici i pohyb. Do běžecké části vyráží s odhodláním. Balím jeho promočené věci a naštěstí si včas všimnu zapomenutého zeleného obalu povinného GPS trackeru, který musí mít pořád u sebe. Trať začíná těžkým stoupáním v lese kolem filmového hotelu se světoznámými vodopády. Nevím, nakolik si dnes závodníci vychutnají průběh pod masy pěnících se vod. Dvacet kilometrů kolem jezera v lesním houpavém terénu Martin drží tempo pod 5 minut na kilometr a míjí jednoho borce za druhým. Čekám na něj na domluveném místě asi v polovině běžecké trati a nemůžu se dočkat, až po celodenním řízení po alpských silnicích obuju běžecké boty. Máme před sebou jeden z nejtěžších půlmaratonů v životě.


Stále předbíháme unavené dvojice závodníků. Mnoho jich už nemá sílu běžet. Zbývá posledních devět kilometrů do cíle a 1100 výškových metrů. Je tu poslední check point. Kontrola povinného vybavení – čelovka, teplé oblečení, dostatek jídla a pití. Stojka, která nekončí za horizontem. Pět kilometrů, Martin do sebe mačká poslední gel. Je sám na sebe naštvaný, že už nemůže běžet. Prostě to nejde. Stádo krav se motá po cestě a překáží. Kdyby tak šlo se chvíli popovézt na jejich hřbetech. Místní vesničanka si před domem rozprostřela občerstvovačku, jsou k dispozici gumové medvídky, čipsy a kola. Martin nezastavuje, pohledem hypnotizuje v dáli na horizontu řadu vlajek s emblémem Swissmana. Posledních několik kroků celodenního boje. Vyjde to pod 15 hodin, což znamená 21. místo celkového pořadí. Tady ale jde o něco jiného. Swissman je zážitek, který se vám zapíše do srdce. Nezapomenutelně.

Po půlnoci mi v mobilu pípne poslední zpráva: „The Swissman 2015 is over! Last athletes reached Kleine Scheidegg at 00.40!! Congratulations to all finishers and all starters! This years edition was truly extreme.“ 

                

Hodnocení:
Přečteno 1668x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
21.8.19Do Karlových Varů opět zamíří hvězdy světového triatlonu
19.8.19Tomáš Řenč - 7:54:07. Erbenová zlatá a Kočař třetí na Xterra Germany. Junioři berou další podium v EP. Pálavarace a IM Kodaň.
16.8.19Český pohár v dlouhém triatlonu pokračuje na Pálavě
15.8.19Vít Svozil a Eliška Gregorová ovládli Nanosilver Epic3Challenge 2019
14.8.19"Ještě teď nemůžu uvěřit, že to klaplo," říká Milan Svoboda
12.8.19Závod snů pro Jakuba Langhammera
6.8.19Ironman Tallin, Valachy Man, Norseman
5.8.19NA SLOVAKMANOVI POTVRDILA SVOU DOMINANCI SIMONA KŘIVÁNKOVÁ
5.8.19PŘI EVROPSKÉM POHÁRU JUNIORŮ V TÁBOŘE ZÁŘILI HRUŠKOVÁ A GREBÍK
5.8.19Bára Topinková: XTERRA Czech s jasnými známkami punku - race report