Diskomfortem ku komfortu, zní životní krédo všestranného Martina Gably
Před dvěma týdny sis zkusil závod v zimním triatlonu v Hlinsku. Skončil
jsi na dostřel od medailového umístění. Jak se ti jelo?
Byl to letos můj první triatlon, takže jsem se na něj moc těšil a rozhodně
neměl žádné ambice. Sice se jednalo jen o duatlon s dost osekanými
vzdálenostmi, ale blátivé podmínky to bohatě nahradily. Většina startovního pole
mi v počátečním běhu v bahně a rozbředlém sněhu utekla, protože jsem nějak
vnitřně nesouhlasil s nastoleným tempem kolem 3:40/km. Na kole se mi potom
pomalu dařilo závodníky sjíždět, možná i díky rychlému sjezdu v lese.
Závěrečných 2,5 km běhu už se dalo vydržet rychlejším tempem, protože cíl už
byl na dostřel. Celkově jsem doběhl na 4. místě, což mě docela překvapilo.
Jak a kdy se z tebe stal triatlonista? Čím tě tento sport zaujal? Máš
už za sebou i ironmanský zářez, jak moc to poprvé bolelo?
Před absolvováním svého prvního Ironmana pro mě dlouhý triatlon představoval maximum, co může sportovec dokázat. Sportuji již od mládí a závod Ironman pro mě vždy zněl nepochopitelně něco takového zvládnout. Tak dlouhé vzdálenosti jednotlivých disciplín si nikdy předtím najednou jen tak neokusíte. Jakmile ale dáte prvního, tak zjistíte, že to jde. Další triatlon už neberete jen jako výzvu s cílem dokončit ji, ale už chcete i trochu závodit. Nicméně před dlouhým triatlonem mám stále velký respekt. Je pro mě i velkou motivací na sobě celoročně pracovat a makat, aby člověk moc neshnil. Zatím jsem jel jen tři dlouhé triatlony, letos snad přibydou další dva. Vloni jsem chtěl ve Španělsku překonat 10ti hodinovou hranici, ale nějak jsem si nerozuměl s hodně silným větrem. To se ale nevymlouvám, prostě jen musím více trénovat.
Jsi znám tím, že rád a často závodíš. Které závody máš letos v plánu a
podle jakých kritérií si je volíš?
Závody si v podstatě ani
moc nevybírám, ono se to vždy nějak vybere samo. Snažím se objíždět co nejvíce
závodů, protože mě závodit nejen baví, ale každý závod je i příležitostí dobře
natrénovat na ten další. Člověk pozná nová místa, lidi, apod. V závodě si
člověk naloží víc než v tréninku, a rozhodně je to i zajímavější než stále
trénovat na stejných místech. Větší závody samozřejmě plánuju, většinou s
kamarády, aby byla větší legrace. Baví mě spíše náročnější tratě, takže si
vybírám i podle toho. Z větších závodů letos pojedu IM Lanzarote, Zermatt
ultramarathon, 1/2 triatlon v Polsku a IM na Floridě. To vše vyplním kratšími
triatlony jako je Xterra, nějaké běžecké, bikové závody a zimní triatlony. Do
toho ještě objíždím závody v parašutismu v přesnosti přistání jak v ČR,
tak i mimo. Rád bych se opět účastnil Dolomitenmanna, takže rozhodně je pořád
do čeho píchnout.
Máš to tedy podobně jako Petr Vabroušek, který podle svých slov v nedávném rozhovoru pro slowtwitch.com uvedl, že v sezoně závodí každý víkend. Jak ale vypadá tvůj trénink mimo sezonu?
Tréninky volím podle časových možností, nálady a snahy skloubit co nejvíce
tréninkových jednotek s parťáky z našeho mezinárodního česko-španělsko-polského
uskupení (úsměv). Na začátku sezóny se snažím nabírat objemy ve všech třech disciplínách.
Čím více se pak blíží závody, tréninkové vzdálenosti zkracuji a zrychluji.
Nemám ale rád stereotyp, takže si tréninky vymýšlím co nejrozmanitější a rád si
nechám poradit od zkušenějších, nebo se k někomu i rád přidám. Nejsem
žádný profík, tak si v podstatě dělám, co chci, i když se to někdy může někomu
zdát poněkud nesystematické. Snažím se ale vše dělat naplno, podle toho taky mé
tréninky vypadají. Řídím se totiž heslem mé kamarádky Hanky Dvorské
“diskomfortem ke komfortu”.
Podle tvého letošního závodního plánu to vypadá, že to nebude úplně nejlevnější
záležitost. Čím se živíš?
Podnikám v oblasti farmacie, učím lidi bezpečně vyskakovat z letadel a
naplňuje mne práce s lidmi v Boot campu. Mám to štěstí, že moje práce (i
rodina) mi umožňuje zorganizovat si život více méně tak, jak potřebuji. Skoro
na všechny závody a všechny sportovní aktivity jezdíme společně s rodinou,
takže to (doufám) funguje ke spokojenosti všech. Rád bych zde proto poděkoval
mé ženě, která je pro mě velkou oporou a podporuje mě ve všem, co
dělám.
Podobně jako známý běžec-letec Honza Škrabálek jsi propadnul kouzlu
paraglidingu. Jak ses k tomu dostal a co máš na tomto poli za sebou?
Skáču z letadla, věnuji se motorovému a trochu i volnému paraglidingu, prostě mě baví létat. Líbí se mi volnost a totální svoboda pohybu, kterou tyto sporty nabízejí. Člověk se při těchto aktivitách soustředí jen na ně, což má krásné osvobozující účinky.
Adrenalinové akce ti nejsou nikterak cizí, což dokládá i tvoje putování v sedle
motorky napříč Amerikou. Jaké to bylo?
Před dvěmi lety jsme s kamarádem jeli na motorkách z Patagonie do Kanady. Bylo to asi 30.000 km a 90 dní v sedle krosky. Čím více času od této cesty uplyne, tím více je to pro mě neuvěřitelnější. Byla to super akce a chvílemi jsme si docela dost hrábli, a to nejen fyzicky. Nejvíce ale obdivuji mou ženu Martičku, která si ke mně přisedla v Panamě, a na tom tenoučkém sedlu v podstatě bez žádných věcí vydržela až do Kanady přes celou Střední Ameriku a USA až do Kanady.
Jako aktivní člen Boot campu organizuješ svůj triatlonový závod. O co se konkrétně jedná?
Rozhodně se nejedná o nějaký velký triatlonový podnik. Je to spíše sranda závod pro partu lidí, sportovních nadšenců a nadšenkyň, kteří k nám chodí cvičit do Boot campu. Název závodu je “Malostranský boot camp triatlon” a je otevřen i pro veřejnost. S kamarádkou totiž vedeme v Tyršově domě boot camp, což je vlastně takový indoor/outdoor fitness program, do kterého se může přihlásit kdokoliv, kdo si chce zlepšit svou všeobecnou fyzickou i psychickou kondici. Podrobně na www.sportujme.cz.
Máš konkrétní výzvu, spojenou s triatlonem, kterou bys chtěl jednou
pokořit?
Nic konkrétního mě teď nenapadá. Tou největší sportovní výzvou je pro mne stále dlouhý triatlon. Záleží jen na tom, jaký si nastavíte cílový čas. Snažím se ale absolvovat co nejvíce různých závodů i v jiných disciplínách než je triatlon a to mě naplňuje asi úplně nejvíc – být co nejvšestrannější.