Tento závod mě nalákal plaváním proti proudu řeky, říká Martin Opolecký

Triatlon miluji, ale asi mě již tolik neláká honit se za PB, hledat „rychlé“ závody. Nemám rád trend zkracování tratí kvůli tomu, aby nalákali účastníky na osobní rekordy. Půlka má mít 90km a ne 86km jak tomu často bývá. Maraton má mít pořád 42,195 a ne 40,5km. Holedbat se skvělým časem z kratších distancí (+ samozřejmá jízdu v háku) není to, proč jsem s triatlonem začal.

Extrémní triatlony jsou pro mě něco jako návrat ke kořenům – poprat se sám se sebou, zničit se, rozdat si to se soupeři v duchu fairplay a vůbec neřešit cílový čas. Přidaná hodnota je nutnost mít na závod support, který ti zajišťuje vše od stravy po dobrou náladu a povzbuzení – v mém podání často rodinný teambuilding. 

Každý takový triatlon má něco „jedinečného“, Austria Extreme Triatlon mě nalákal nejen na 186km dlouho cyklistiku s převýšením 4000m, na 44km běh s převýšením1800m, ale hlavně na plavání proti proudu řeky Mur. Start v Grazu, cíl pod Dachstainem. Ano, logisticky podobné závody nejsou nejjednodušší, ale i to je jejich kouzlo.

Připadá mi, že lépe připraven být nemohu, na jaře jsem byl s celou rodinou ve Španělsku, abych věděl, že existuje i delší kopec nežli Točná u Prahy. Czechman jako tréninková příprava se povedl a ani jeden potomek kupodivu nechytl nic ve školce, a tak jediné co mne maličko znervozňuje, je můj wattmetr, který poslední týden ukazuje o 40w méně nežli by měl (po závodě jsem zjistil, že byl špatně zkalibrován...). Cíl byl smělý – top 5, když se na poslední chvíli přihlásí i David Jílek tak měknu na top 6. 

Do Grazu jedu s manželkou jako support, která mi bude dělat i povinný doprovod na posledních 17km běhu a tátou, který celý den odřídí – stejně jako všechny extrémní, co jsem kdy šel, a tak jsme již celkem sehraní. Páteční odpolední prezentace a rozprava proběhne v klidu, možná až moc – žádná zmínka o značení trati nás trochu vyvede z míry, ale neprávem – značení bylo bezproblémové, stejně jako celá organizace a zajištění.

Večer proběhne poslední rodinná instruktáž, jak bude probíhat občerstvování, jak připravit depa aj. A ani jsme se nevyspali a ve dvě ráno vstáváme, v 3:15 jsme v depu a v 4:30 skáčeme do vody. Na závod se krásně ochladilo, ale silné bouřky nechaly hladinu Muru nejen kalnou, ale hlavně se zvýšila a proud zesílil. Na první 2km po proudu to nevadí, ale těch 1800m nahoru je nekonečných. Prodíráme se větvemi co nejblíže u břehu, abychom se vyhnuli silnějšímu proudu a postupně ukrajujeme metr za metrem. Subjektivně nejtěžší plavání, co jsem kdy šel a to i přesto, že vylézám z vody pohodlně na druhém místě, 4 minuty za Davidem Jílkem.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli jet na časovce nebo silničce a rozhodnutí pro silničku bylo správné, i když na hrazdě si připadám trochu zkrouceně. Vydržím na ní ale poctivě prvních 60km, nežli se dostaneme ke kopečkům. První kopec na Geberl přes 1000 výškových metrů celkem jde, pak ale nastává peklo – silný protivítr mě nutí být na hrazdě, i když jedu 20km/h a modlím se za kopec nahoru. Na Davida postupně ztrácím minutu po minutě více, po prvním sjezdu kolem mě prosviští místní borec, který nakonec s přehledem vítězí, ale jinak nikde nikdo. Vypadá to nadějně, že bych mohl být v depu na třetím místě, ale když stoupám na Solkpass pas na 160km tak trochu pochybuji. Tisíc výškových metrů a poslední kilometry s konstantním stoupáním 14-15% může celkem rychle vše změnit. Naštěstí tam trpí všichni stejně, a tak už jen sjezd do depa zpestřený kličkováním mezi kravami a bojem s protivětrem a už vybíhám z depa.

Volím strategii napálit začátek a modlit se. Vybíhám v závodkách s tím, že na poslední část běhu se přezuji do trailovek. Prvních 12km je spíše dolu a tak se běží příjemně. Po 12ti kilometrech je první možnost se setkat se supportem, který místo bohužel nenašel, a tak první setkání je až po 15ti kilometrech. To už bylo celkem naknap. Celý běh je nádherný, to nej co jsem kdy běžel, většinou zpevněné cesty a mne jako hardcore špatnému běžci se běží krásně. Se supportem se setkávám ještě na 18.km a pak mám další desítku sám se sebou bez možnosti setkání. To proběhne až na checkpointu, od kterého musím běžet se supportem. Zde se i přezouvám a beru batoh s požadovaným vybavením a jsem puštěn na poslední část.. Od půlky běhu si má mysl pohrává s myšlenkou, že bych mohl být celkově třetí. Nikdo se nepřibližuje, GPS tracking funguje bezvadně (první závod, který jsem šel a dalo se na něj spolehnout) a pořád mi Pavla říká, že je rozestup cca 30minut. Čím jsem blíž cíli, tím se více stresuji a tím větší mám náskok :) Poslední dva kiláky nahoru jsou celkem nekonečné, nejenom subjektivně – 28minut a převýšení 300m je doopravdy dlouhé. Pak už jen krátký seběh do cíle a ano, nikdo mě nepředběhl. Poprvé v životě jsem neztratil ani jednu pozici během běžecké části, to je skoro to nejvíc.

V cíli už jen zasloužený vývar, převléknout se do suchého a teplého oblečení, rychlého vyzpovídání místním media týmem, podělení se o zážitky s ostatními a už nemyslím na nic jiného než na sprchu a tak jedeme dolu do Ramsau, kde jsme ubytováni.

Velké dík patří pořadatelům, kteří udělali skvělou atmosféru nejenom v cíli; turistům i místním, kteří vždy zafandili - manželce Pavle a mému tátovi, že se mnou vydrželi další blbost, kterou jsem si usmyslel a Vláďovi z Wintermana, který mne provázel a povzbuzoval celou trasu.

V neděli dopoledne proběhne vyhlášení a především setkání s ostatními závodníky. Nemusíme ani moc používat angličtinu, protože letos zde bylo tolik Čechů, že nestačíme pokecat ani s nimi.