Čím víc kilometrů jsem měla v nohách, tím líp jsem se cítila, říká Simona Křivánková po triumfu na Moraviaman

Přesto, že letošní Moraviaman byl můj již desátý dlouhý triatlon, byl to první závod na dlouhých distancích v České republice. V Otrokovicích jsem jela v roce 2011 štafetu a v roce 2014, od té doby těhotná, jsem zde byla jako doprovod Pepy.
 
Na závod jsem se těšila. Bylo jasné, že boj o medaile je tentokrát i v ženách otevřený a že to bude pro diváky zajímavá podívaná. Peťa Krejčová je již zkušená ironmanka a Lenka Králová je silná soupeřka, která ironmanské tratě již také vyzkoušela. Dlouhý triatlon je navíc závod, kde nejde jen o výkonnost v samotných disciplínách, ale také o to, jak si kdo rozloží síly, jak bude doplňovat energii atd. Mým cílem bylo držet se plánu, který mi stanovil trenér (Michal Urbánek).

 
Ráno jsme (společně s Pepou) vstávali ve 4:45. Zlehka jsme posnídali a vydali se odevzdat kola do depa. Na Štěrkovišti se postupně scházeli závodníci a vládla zde klidná předzávodní atmosféra. V 6:30 jsem se šla oblékat do Aquasphere neoprenu, následovalo krátké rozplavání a hurá na start. Plavalo se mi dobře, bohužel jsem se však nezvládla udržet v balíku a odtáhla jsem si většinu plavání sama. Z vody jsem vylézala na třetím místě (minutu za druhou Lenkou a tři a půl minuty za první Peťou). Na kole jsem si jela své tempo, cyklistika na krásném povrchu mi utíkala a čím více kilometrů jsem měla v nohách, tím lépe jsem se cítila. K Lence jsem se přiblížila hned v úvodu cyklistiky a celá tři kola jsme byly na dohled. Petra se během prvního okruhu ještě vzdálila a ztráta na ni narostla asi na 6 minut. V druhém kole však již nenarůstala, ve třetím jsem ji lehce stáhla. V posledním čtvrtém kole jsem trochu cukla Lence a Petře se přiblížila. Do depa jsem přijela se ztrátou třech minut na první pozici a 45 sekund náskokem na třetí Lenku. Na běh jsem se vydala lehkým krokem v tempu 4:13. Začala jsem stahovat Petru a za první otočkou, asi na 6. kilometru jsem se dostala na první pozici. Běželo se mi lehce a závod jsem si opravdu užívala (půlmaraton za cca 1:30). Svůj náskok jsem navyšovala a začínala věřit, že by to mohlo vyjít. Asi na 30. kilometru mi začaly těžknout nohy a běh už jsem měla docela těžkopádný a nevyhnuly se mi ani drobné žaludeční problémy. Náskok jsem však stále navyšovala a tak jsem se i přes ne už zrovna příjemný běh závod svým způsobem užívala a těšila se na něco slaného do cíle. Tam na mě již čekal Pepa a Lucinka.

Ráda bych poděkovala organizátorům za opravdu pěkný závod -  od organizace, nádherných tratí, vynikajícího pozávodního jídla až po závěrečný ohňostroj. Také bych ráda vyzdvihla celkový přístup pořadatele vůči závodníkům (možnost přihlášení se na závod za nízké startovné bez nutnosti velkého předstihu, vracení startovného do poslední chvíle těm, kteří se nemohli závodu zúčastnit. Je vidět, že někteří dělají závody stále především pro lidi a ne jako business.