Je to takový malý, komorní triatlon (1,5 – 35 – 9), který je otevřený pouze amatérům .  Počet závodníků se pohybuje kolem dvaceti.

Ovšem pak se ve mně usadila myšlenka na absolvování polovičního Ironmana. Procházel jsem tedy web a narazil na Doksymana, který je otevřený všem. Z Prahy, ve které bydlím, je to relativně blízko a na Máchovo jezero mám z mládí samé pěkné vzpomínky. Tak jsem si řekl, proč to nakonec nezkusit.

Vyjel jsem tak, abych byl na prezentaci alespoň o hodinu dříve před uzávěrkou. Cestu jsem zvládl dobře. Pro rozptýlení jsem ještě nabral stopaře, který jel shodou okolností také do Doks.

Do kempu Borný, ze kterého se startovalo,  jsem dojel v plánovaném čase. Zatím jsem nechal  kolo na střeše auta a šel se zaregistrovat. Trochu mě překvapila fronta na prezentaci, čas do startu se krátil a já pořád nebyl přihlášen.

Nakonec jsem se zaregistroval a pelášil si pro věci a kolo na parkoviště, které bylo od depa vzdálené cca 400 metrů. U auta jsem se chtěl rovnou převléct do plavek, ale jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistil, že plavky jsou doma v šuplíku. Hlavně, že jsem si den předem připravil tři balíčky. No nic, vybral jsem tedy slipy, které se vzdáleně podobaly plavkám. V duchu jsem si pomyslel, že tam budu za exota. Všichni v neoprénech a já ve slipech. Nu což, když už jsem tady, tak mě tahle drobnost nezastaví.

V depu už nebylo moc místa a tak jsem chvíli hledal alespoň malou skulinku mezi ostatními koly, kam bych se mohl vměstnat. Tu jsem nakonec našel a umístil tam svoje trekové kolo. Když jsem ho věšel na stojan, tak se na něj pár závodníků dívalo trochu nevěřícně. Ani jsem se jim nedivil, protože všude kolem byly samé silniční kola a někde jsem dokonce zahlédl časovkářské speciály. Pomalu se ale schylovalo ke startu a nebyl čas na rozjímání.

Plavání

Vzdálenost 1,9 km jsem zatím nikdy v minulosti neplaval. Moje nejdelší vzdálenost byla 1,5 km z Kokořínského triatlonu. Byl jsem na sebe tedy zvědavý. Máchovo jezero je opravdu jezero se vším všudy, když fouká vítr, tak se dělají celkem velké vlny. Po startu jsem se samozřejmě nikam netlačil a plaval si kraul ve svém tempu. Ve vlnách to bylo místy obtížné, ale šlo to. Kraulovat jsem vydržel celou dobu. Z toho jsem měl radost. Sice čas 47 minut nebyl žádný světoborný, ale na občasného plavce to celkem jde. Když jsem doběhl do depa, tak tam ještě pár kol viselo. Nebyl jsem tedy v plavání poslední.

V depu jsem ze sebe shodil mokré slipy, převlékl se a vyjel.

Kolo

Týden před triatlonem jsem si pořídil zacvakávací boty do pedálů. Samozřejmě vím, že se nemá na jakékoliv závody chodit v nevyzkoušených věcech, ale risknul jsem to. Jízda v těchto pedálech byla moje první až na triatlonu. Samozřejmě se pravidlo o nevyzkoušení hned potvrdilo. S upnutou botou jsem zabíral trochu jinak, než s volnou. Po chvíli mě začaly tahat zadní stehenní svaly. Ve druhém kole mi začala dřevěnět celá chodidla. A třetí kolo bylo již utrpení. Samozřejmě mě v prvních dvou kolech pořád někdo předjížděl.

Když jsem vjížděl do třetího třicetikilometrové okruhu, začínal jsem potkávat první běžce. Skvělé, pomyslel jsem si, až já budu nastupovat na běh oni se už budou blížit k cíli. Ale na běh jsem se už těšil, protože mě šíleně tahaly zadní stehenní svaly a já doufal, že během se trochu uvolní.

Poslední kolo mělo pro mě teoretickou výhodu, že jsem mohl zahlédnout případné závodníky, kteří jeli ještě o něco pomaleji než já. Na trase byly totiž tři točny a člověk viděl, kdo jede za ním.

Ano, někoho jsem zahlédl a v duchu se radoval, že nejsem poslední. Ale pak jsem si uvědomil, že to mohli být klidně výletníci, kteří si vyrazili jen tak na kolo a se závodem nemají nic společného. A samozřejmě, že to nakonec kolaři-výletníci byli.

Devadesát kilometrů jsem nakonec absolvoval na trekovém kole za 3:44.

Běh

Když jsem dojel do depa, tak už bylo samozřejmě nabouchané koly tak, jako před závodem. Vzal jsem běžecké kraťasy, přezul boty a vyrazil. Vůbec jsem netušil, jak mi půjde běh po devadesáti kilometrech na kole. Chtěl jsem ale vydržet běžet alespoň první sedmi kilometrový okruh. To se mi nakonec podařilo, ale byl to boj. V druhém kole už jsem místy popocházel a třetí to byla již zoufalost.

Po doběhnutém kolečku dostal každý na ruku barevnou gumičku, aby bylo vidět, kolik toho má ještě před sebou. Když jsem vbíhal do posledního kola, nasadil jsem gumičku a zastavil jsem se u občerstvovačky, která byla blízko cílové rovinky. Všiml si mě jeden závodník a říkal mi, že do cíle se běží kousek výš. Kéž by už byl pro mě cíl, pomyslel jsem si. Jen jsem zavrtěl hlavou a řekl mu, že mě čeká ještě jedno kolo.

Poslední kolečko byl pro mě ale očistec. Začínala se mi nepříjemně točit hlava a do chůze jsem přecházel častěji. Celý půl maratón jsem absolvoval v čase 2:22.

V závěru jsem se bál, abych stihl časový limit triatlonu, který byl stanovený na sedm hodin. Nakonec jsem ho splnil s odřenýma ušima.  Můj celkový čas byl 6:54:02.

Závěr

Musím říct, že jsem si tady zatím ze všech mých různých výzev hrábnul až na dno svých sil.

Jak jsem pochopil, tak triatlon je z převážné části o kole a pokud bych ještě někdy na podobný závod šel, chtělo by to silniční kolo.

Říkám si ale, když zlepším plavání, kolo a běh, tak by to nakonec mohlo jít.

Tak možná někdy na celém Ironmanovi.

Petr Shůt