Lausanne (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Jak tráví Filip Ospalý, favorit dnešního evropského šampionátu triatlonistů, poslední den před startem? MF Dnes mu byla v patách.
Před sedmou ráno mi buší na dveře. „Dělej, jedem. Dokud neprší a jsou volné silnice.“ Ach jo. Každý ví, že plavci, i ti částeční, trpí ranní nespavostí.

Kloužeme uličkami mondénního olympijského města dolů k jezeru do čtvrti Ouchy. Před třemi lety tady český triatlonista vyhrál závod Světového poháru. „To byly jiné tratě, nic to neznamená,“ mávne rukou a nechtěně mě škrábne po tváři. To je předzávodní adrenalin. No, snad jsem tolik neřek´...

Začínáme rovinkou po kolonádě, pětikilometrový okruh má dvě drsná stoupání až 12,5%. Den před tím jsme tu potkali domácího šampiona Oliviera Marceaua, jemuž ho prý šili na míru. „Těžší než Xterra,“ hekne jenom s připomínkou terénního triatlonu, kde kraluje. „Ale co naděláš,“ ztratí se ve sjezdu.

Čtyřikrát dokola, pár ostřejších nástupů a klidných vyjetí.  Podél vody pak jedeme ke kempu, kde se zabydlel Filipův brněnský fan-club. Dvacet lidí - rodiče, kamarádi, sponzoři. „Přivezli jste čerstvé noviny,“ vítá je zvědavě. Jen přítelkyně Olča chybí, nepustila ji práce. „Ale máme mobily,“ nesmutní.

V devět sedíme na snídani. Vločky, rohlíky s medem, čaj. 29letý lídr pak zamíří do pokoje, má jediný „jedňák“. „Zrovna to vyšlo, klidně bych byl s někým, jsme na sebe zvyklí,“ brání se hvězdným manýrům.

Nohy pěkně nahoru. „Odpočinek dělá mistry,“ říká prověřené moudro. A pak ještě: „Forma se musí vyležet.“ Pročte noviny, zaloví ovládačem v televizní nabídce 60 kanálů.
Z postele vstane až před dvanáctou. V obchodě za rohem koupí jogurt a pár sladkých rohlíků. „Přes den moc nejím,“ vysvětlí, než se uloží znovu do horizontální polohy a usne.
Ve tři je sraz před hotelem. Týmový mikrobus veze závodníky ke startu. Voda v jezeře má 19 stupňů, to jsou ne zrovna ostré, ale pořád ještě žiletky. Aspoň pro začátek. „Beru si neopren,“ hlásí. „Nechci prochladnout,“ říká a skáče z modrého mola s nádherným panoramatem hor za zády.

Volným tempem tu obkrouží dvě kola, 1500 metrů. „Kde seš, myslel jsem, že si vyzkoušíme strkačku kolem bojek,“ hecuje mě, supícího po protnutí cílové brány. No, a pak si sáhne na sochu jezerní panny, která by mu měla přinést štěstí.

Třetí a rozhodující disciplínou triatlonu je běh. Z auta vytahujeme boty a testujeme okruh na chodníčcích podél jezera. Běžíme lehce, stačím i mluvit. Na rovinkách Filip zkouší ostré tempo. Čtyřicet minut. Stejnou trasu by chtěl o den později zdolat za třicet. „A stejně to nemusí stačit...“

V hotelu stihneme jen krátkou sprchu a vzhůru do olympijského parku, kde začíná vlajkový parádemarš národů. „V muzeu už jsem byl, ale se Zátopkem se fotím poprvé,“ říká u sochy legendárního českého běžce u vchodu.

Po sedmé už sedí v hotelové restauraci a cpe se těstovinami. Ani jedno pivo pro klidnější spaní. „Je to Evropa, ale usnu, neboj.“ Před desátou zhasíná. „Jako doma, dobrou.“