Bez pohybu bych nevydržela ani dva dny, říká nevidomá triatlonistka Lenka Zahradníková

K plavání, kterému se věnuješ hezkou řádku let, jsi nedávno přidala další dvě disciplíny a absolvovala triatlonové závody. Jak se to stalo?

Ke všem třem disciplínám jsem měla blízko už dávno, protože od mala ráda sportuji. Na základní škole jsem vyměnila balet za atletiku a tu pak za plavání. Trénovala jsem v Podolí a jednou mi kamarádi nabídli, jestli nechci zkusit jet triatlon a já byla úplně nadšená a nějaký týden po tom jsme vyrazili do Doks na sprint triatlon. Jela jsem s kamarádem a pořadatelé nás pustili 10 minut před hromadným startem, ale bohužel trať nebyla ještě úplně připravená, tak jsme trochu popletli trasu cyklistiky a asi byli diskvalifikovaní. Což byl ale samozřejmě důvod pro druhý pokus..

Tvojí nejsilnější disciplínou je plavání, kterému se věnuješ od dětství. Jak je to s tréninkem ostatních dvou disciplín?

Moje hlavní disciplína je zatím plavčo, protože nejsem na nikom závislá, můžu trénovat podle sebe, jak mám čas, spíš se přizpůsobuji škole. Trénuju na Slávii u Jany Boubínové a letos se připravujeme na MS v Kanadě, které bude v polovině srpna. Kdybych ale mohla závodit sama v triatlonu, neváhala bych, ale samozřejmě, Kanada je výzva. S běháním a kolem je to tak, že když se s někým časově sejdeme, moc ráda se přidám na trénink. Snažím se to kloubit tak, abych nikoho moc nebrzdila, takže občas, asi 2x týdně to řeším běhacím pásem a posilkou v Kralupech, kde mi pomáhá moc hodný trenér Kamil. Lidí, kteří mi s triatlonem pomohli, je hodně a já bych jim chtěla moc poděkovat, bez nich bych se na žádný start nepostavila.

V plavání jsi během své kariéry nasbírala mnoho medailí. Jaký úspěch bereš jako ten největší? 

Plavčo je pro mne skvělé, protože můžu trénovat, vlastně i závodit sama a můžu se měřit s „koukavými“ lidmi, což je pro mne obří motivace. Největší úspěch pro mne je bronz ze světových her IBSA v Turecku 2011 ze 100m prsa a to, že jsem mohla startovat na mistrovství republiky. No a samozřejmě Londýn, ale tam to nedopadlo úplně podle plánu…

Které triatlonové závody jsi zatím letos absolvovala?

Letos jsem závodila, jak to šlo, nejdřív na běžkách, pak nějaké běhy, aquatlony a triatlony. Plavání teď moc nebylo jen Berlín, protože ještě nemůžu závodit mezi vidícími. Pak jsem jela sprint triatlon v Nymburce, kde se startovalo s 10ti sekundovými odstupy, pak v Račicích, kde jsem tak dlouho sháněla vodiče, až jsem sehnala Petra Vabrouška..Potom jsem jela štafetu na Moraviamanu se skvělou partou lidí. Pak Oravaman, loni jsem totiž měla zákaz před Londýnem. Letos jsem si ho zkusila, ale pak už musela být “hodná” a plavat a plavat až do Kanady! Všechny závody jsem si moc užila.

Jak velkou roli v závodě pro tebe hraje vodič? Jak moc náročná je to úloha pro něj?

Nemohla bych jet žádný závod bez někoho, kdo bude za mě koukat na cestu a směrovat mě ve vodě. Když mám ale s kým jet, pak jedu na plné pecky to co jde, nejlépe jde kolo, tam záleží jen na nohách a plicích. V ostatních disciplínách se musím co nejvíc přizpůsobit vodiči, také záleží na členitosti plavání a terénu běhu. Občas je to těžké, protože každý chce většinou závodit sám za sebe. Na vedení ale není nic těžkého, každý by to zvládl, stačí koukat na cestu, tempu se v rámci možností přizpůsobím já. Letos jsem všechny závody jela s někým, kdo na tandemovém kole seděl poprvé až těsně před závodem a vše jsme vždycky zvládli. Nezvládnout to prostě nejde, maximálně si trochu uplaveme a zavoláme na sebe. 

Kolik času trvá, než se s vodičem „sehrajete“?

Kdyby se našla nějaká holčina, která by se mnou občas jezdila, moc ráda bych zkusila i závod tandemů, protože minulý rok vznikla tahle kategorie i ve světě. “Sehrát” se většinou netrvá tak dlouho, záleží u plavání na výkonnosti, kolo není problém a v běhu asi na výšce, já jsem trpaslík, takže když běžím s někým vysokým, musím dělat pěkně dlouhé kroky jako bych měla také dva metry. K dobré souhře je dobré jet alespoň pár společných tréninků, ale závod pro radost jde jet i bez toho.

Na triatlonu v Račicích se v roli tvého vodiče objevil nejlepší český ironman – Petr Vabroušek. Jaké to bylo?

Petr je profík, takže má sám vše naprosto zmáklé, nezávodí se mnou, takže jsem za ním při běhu nevisela na gumičce jako pejsek, přizpůsobil se mému tempu. Plavání bylo skvělé, protože se na račickém kanálu plavalo jen rovně a měli jsme podobnou frekvenci záběrů, takže jsme jeli na “ťuknutí ruky” a já mohla dobře podle Petra držet směr. Na kole byla legrace, před závodem jsme se domluvili, že Petr nebude moc makat, aby to za mne neodšlapal. Běh byl trochu v terénu, ale zvládli jsme to v pohodě, jen se Petr divil, že jsem na kole ani u běhu nemohla povídat. Příští rok jedeme znova.

Celkem samozřejmě můžeš poměřovat své výkony i se zdravými soupeřkami.

Jo, občas se srovnávám s holkami hlavně podle běhu a plavání, je to pro mne velká motivace. Hlavně když v závodě vím o soupeřkách, slyším, kdy a koho míjíme, dává mi to “křídla”. V plavání něco podobného není, tam plavu vždy sama, na soupeřky nedohlídnu. 

Jaký sportovní cíl sis pro letošek vytyčila?

Můj letošní cíl je samozřejmě v Kanadském Montrealu, tam bych se chtěla podívat do finále na 100 prsa a pokusit se zabojovat i na 100 motýl, mé nové oblíbené disciplíně. Po MS mám ještě jeden triatlonový cíl, zkusit polovičního ironmana. Pak bych ale chtěla zůstat u kratších tratí a trošku se zrychlovat. Nejdůležitější pro mne ale v příštím školním roce bude škola, maturita a přijímačky na vysokou školu, sport tomu budu muset přizpůsobit. Úplně bez pohybu bych ale nevydržela ani dva dny.

Nedávno ses pustila i do extrémního Oravamana, o kterém mnoho zkušených borců mluvila jako o jednom z nejtěžších závodů. Jak sis závod užila?

Užila jsem si ho moc, jen nám trochu zlobila přehazka na kole ale já už na startu věděla, že spolehnout se můžeme oba jen na nohy a plíce, a já na Jana, zbytek se nedá dopředu pojistit. Vždycky mě nakoplo, když jsme probíhali kolem lidí s řehtačkami a kravskými zvonci, to dává v kopcích křídla, taková úžasná atmosféra jen tak někde není. Byla to hlavně společenská událost. Závod to byl pro mne asi jen malinko, no možná na vrcholek Rákoně, což je nejvyšší bod závodu po kterém už se “běží” jen z kopce, ale takovým terénem se u mě ta činnost zdaleka nepodobala běhu, spíš to byla pátá disciplína tohoto nádherného triatlonu. Příště beru trekové hůlky. Než jsme byli nahoře, moc lidí nás nepředběhlo, ale potom letěli okolo nás jako by měli křídla. Ke konci toho kamenitého pekla nás předbíhal pan hostinský, který povídal “mám sto kilo a 60 rokov, a tak si bežím” o závodění to tedy nebylo, ale jakmile přišla hladká silnice, všechno jsme stihli (alespoň panu hostinskému) vrátit.