Havajská Xterra dívčíma očima

2.11.2005 -
Budík mám na šestou, vstát mi nedělá problémy, stejně už skoro nespím. Paní domácí se se snídaní překonává, zdařile eliminuje jindy všudypřítomné tuky a předkládá suché palačinky s kousky jahod, které doplňuji ananasem a kiwi. Balíme vše potřebné, hlavně hodně vody a přesouváme se na Slimem nacpaných ořích do dějiště závodu, což je asi 10 km. (Radka Bičištová)
Budík mám na šestou, vstát mi nedělá problémy, stejně už skoro nespím. Paní domácí se se snídaní překonává, zdařile eliminuje jindy všudypřítomné tuky a předkládá suché palačinky s kousky jahod, které doplňuji ananasem a kiwi.

Balíme vše potřebné, hlavně hodně vody a přesouváme se na Slimem nacpaných ořích do
dějiště závodu, což je asi 10 km.

Zatažená obloha mi dělá radost i přesto, že moře je na „nejklidnější pláži ostrova“ docela rozbouřené.

Ukládám věci do depa, na rozdíl od závodů doma přibývá Camel bag, rukavice, ponožky, jeden už otevřený gel a hrnek vody, což se chystám slupnout hned po plavání.
Trošku se rozcvičuji a jdu vyzkoušet vodu, nejhorší je dostat se přes první vlnu. Od půl deváté je už ve vzduchu celkem „dusno“ a já zjišťuji, že jsem sice nervózní,
ale že se hlavně těším.

Společnou modlitbu, havajské požehnání a americkou hymnu si moc nepamatuji, ale myslím, že se nepřítomně usmívám.

Probouzí mě výstřel z děla, mačkám stopky a už to jede. Startuji dost z kraje, což určitě není nejkratší cesta, ale s nikým se neperu. Vlny jsou vysoké tak, že bójku není občas vidět, ale jedu s davem. Nejméně příjemná část plavání mě čeká k první bójce druhého kola, mám pocit, že se vůbec nemůžu dostat do vody a první vlny se mnou houpají nějak moc, u bójky nakonec ještě dostávám kopanec do oka. Za bójkou se snažím co nejrychleji uklidnit a soustředit se na techniku, po chvíli je to dobré, vylézám z vody a slyším čas začínající 29kou, tak dobrý (doplavat za 30 min. splněno).

V depu mám pocit, že se nastrojuji jak vánoční stromeček, poměrně snadno polykám gel i vodu. Po krátkém silničním rozjetí už čekají kopce, po 1Oti minutách dostávám svou klasickou malou krizi, kdy cíl je hrozně daleko a já už nemůžu!!! Chvíli po Heart brake hill, který je naštěstí kratší, než jsem myslela, čeká první občerstvovačka kde na sebe liju doslova ledovou vodu a po prvním šoku zjišťuji, že mě to docela probudilo. Dál jedu jak se dá, cestou míjím zaprášené odpadlíky a zpocené defektáře. Obloha je naštěstí stále zatažená, ale i tak je dost dusno, snažím se pít každých deset minut, po hodině dávám další gel. Na 20 tém kilometru mě bodrý pořadatel informuje, že jsem na vrcholu a už je to jen z kopce. Snažím se soustředit na techniku, nepřicházím s ničím novým, když budu jmenovat volné kameny, prach přes který není vidět, suchá tráva která klouže a všudypřítomné trny. Z menších kopců to jde, ty větší a hodně kamenité psychicky moc nezvládám a jedu pomalu. Na 26 tém kilometru se už začínám radovat, že to budu mít za sebou. Jenže kilometr 26 až 29 mi dává zabrat, rovina, občas kopeček a hlavně maximální koncentrace všech výše uvedených charakteristik místního terénu znamená jediné, vůbec to nejede!!! Dokonce i sama sebe nahlas povzbuzuji: „ Pojď holčičko, už je to jen kousekJ “ Na posledním kilometru jím toho dne třetí gel, snažím se dopít Camel-bag a  mám hroznou radost, že jsem kolo absolvovala bez defektu na těle i duších. Zároveň ale zjišťuji, že jsem se na samotné absolvování soustředila daleko víc než na rychlost, což se samozřejmě negativně projevuje na čase.

Na běh si do ruky beru gel a láhev vody, na gumě s číslem mám protikřečové tablety. Na začátku běhu se snažím chytit rytmus, což se mi docela daří a začíná se mi běžet příjemně, do táhlého kopce se „vezu“ za svižnou pětačtyřicátnicí, tak to ani moc nebolí. Občerstvovaček je dost, liju na sebe i do sebe vodu. Když mě po 30ti minutách začne tahat lítko, koušu tabletu a polykám kyselý ionťák z občerstvovačky. Běží se mi dobře a musím přiznat, že mám radost (nic ve zlém) když mezi jinými míjím i dva české borce, kteří pravděpodobně bojují nedostatkem sil a křečemi. Na Makeně beru každou vlnu snad dvakrát, ale tuším, že cíl je blízko, tak to ani nevnímám. Ještě proplétačka suchými stromy, černý písek a trocha ostrých kamenů. Z ničeho nic mě začíná chytat křeč do zadní strany stehna, v hlavě mi ale zabliká velké NE, teď už to přece doběhnu v pohodě, musím!!!  Jde to, ještě kousek a je to tam, sbírám síly na poslední desítky metrů po zeleném koberci a užívám si doběhu, je to perfektní! (Upřímně čas ani umístění žádná sláva, ale teď je důležitý zážitek!). 
 
Po tradičních fotkách v cíli mě čeká ještě jeden úkol, který jsem si sem přijela splnit, kromě s Aloha věncem a cílovou bránou se musím vyfotit společně s Peterem Reidem!
Tak to je můj letošní „double“, snad budu taky jednou odjíždět z Havaje s dvěma věnciJ.
Pro letošek Mahalo MauiJ 

Hodnocení:
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
První malý krůček na cestě k Ironmanu
Přečteno 168x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
28.3.24Olympijský šermíř Beran ocenil železnou ženu z Havaje. Stala se sportovcem roku Prahy 14
20.3.24Ironman nedávno aktualizoval svá pravidla, přinášející několik významných změn.
11.3.24Dominance Ditleva a Lee zahájila éru T100 v Miami
2.3.24McKenna a Sodaro ovládli Ironman Nový Zéland
19.2.24Dříve stačilo do tepla jen jezdit a dnes by tam triatlonista pomalu měl bydlet celou zimu, říká Pavel Wohl
6.2.24Mistrovství světa Ironman 70.3 pro rok 2025 míří do Marbelly ve Španělsku
27.1.24Triatlonová komunita není aktuálně úplně kompaktní, rád bych naše prostředí více spojil, říká Petr Soukup
21.1.24Skvělé, že někteří profíci dají nahlédnout, jak trénují, říká Roman Procházka
10.1.24Luxusní kola si své zákazníky vždy najdou, říká mechanik Michal Kohoutek.
21.12.23Mým snem je účast na největším sportovním svátku světa, říká Tereza Zimovjanová