Straré pověsti triatlonové - červenec 2007, Sater start

13.07.2007 -
Start za pět minut – stojíme všichni po pás ve vodě a ti nejlepší na startovní čáře. Za mnou se brodí rovněž po pás ve vodě švédské televize. „Waterproof?“ ptám se. „No, no,“ s úsměvem odpovídá fousáč. Ticho před bouří. Sem tam, některý netrpělivý divák křikne na svého favorita. VÝSTŘEL!!
Co se děje vpředu, nevím. Voda je teplá a hladina jak vyleštěná. Jediné obavy se nenaplnily a všechno mi napomáhá k tomu, abych právě zahájený triatlon, poprvé mimo republiku Československou, zdárně dokončil.

Tedy postupně – alespoň první disciplínu. Ale co to? Dostal jsem trému a jako bych zapomněl dýchat. Lapal jsem po vzduchu a nemohl udělat tempo. Ježišmarjá, já jsem na Mistrovství Evropy, tam někde vpředu Scott Tinley, Dave Scott, Boswell Grant, Scott Molina a další profíci, kteří si triatlonem vydělali na slušné živobytí, kteří nedělají nic jiného než se celý rok pilně připravují na podobná podujatija. Ale mají z toho takovou radost jako já? Nevím. Trvalo mi dobrých dvěstě až třista metrů, než jsem se dostal do normálního tempa. Ohlédl jsem se a měl jsem pocit, že za mnou už nikdo není. Pak byla první otočka na 950 metrech a viděl jsem, že to sice na první místo není, ale úplně poslední také nejsem.  Když mě míjeli v protisměru ti nejlepší, hnali před sebou takovou vlnu, že jsem se mohl zalknout.

Poprvé mi při Železňákovi překážel motorový člun, který kmital kolem závodníků a dělal tak pěkné vlny. Začínal jsem mít obavy, aby z toho člunu mě nezačali kvůli limitu tahat z vody násilím. Najednou tu byla druhá obrátka a polovina plavání za mnou. To už dobrý pocit sílil. Viděl jsem diváky obsazené břehy a říkal jsem si, že první borci jsou už pomalu v cíli, neboť já plavu kolem sta minut a ti první pod padesát minut. A měl jsem, jak jsem později zjistil, pravdu.  První plavec Meier z NSR vylezl z vody za 48:30 minut a celkově skončil na 55. místě. Plaval jsem statečně kupředu a přede mnou se snažily nějaké hlavičky . Pak už byla poslední obrátka a 950 metrů do cíle. To bylo fajn. Zima mě nebyla, unavený jsem také nebyl a tak jsem se těšil do cíle. I ten přišel: „Milan Ripa, Czechoslovakia finishing the swimm““ Zamával jsem jásajícímu obecenstvu – jaký rozdíl oproti hrobovému tichu při podobných příležitostech u nás doma – a mazal jsem do převlékacího stanu. Tam se na mě vrhl jakýsi blonďák v uniformě červeného kříže a rval mi teploměr do pusy.

„Tak jak se vám plavalo, pane Řípa?“ ozvalo se z lavičky, Koukám kdo to promluvil jadrnou češtinou, ale na lavičce se převlékal pouze čahoun pokrytý reklamami a jako ostatně většina mých soupeřů. Asi mám po těch čtyřech kilometrech ve vodě halucinace. Pokračoval jsem v přesvědčování červeno-křížového snaživce. že mi nic ale nic není. Ovšem halucinace pokračovaly: „Jste přece Řípa?“ Konsternován čahounovým řinčivým „ř“ se ptám, za koho tady závodí? Něco zamumlal, čemuž jsem pochopitelně nerozuměl. Několik frází a šli jsme ke strojům. Tedy on na kolo a já do lékařského stanu, neb mi uniforma zjistila 35 ºC, což se mu zdálo málo a na moje tvrzení, že plavu i v zimě moc nedal. U doktorů mě pohledná dívenka začala masírovat nohy a lít do mě horkou vodu. Dalo mi práci než se mi podařilo z jejich péče uniknout ke kolu. Na mastné nohy se mi pak chytal různý hmyz, což dvakrát příjemné nebylo. Hopsnul jsem na kolo opět za zdvořilého potlesku a vyrazil na trať. Na každé, sebemenší křižovatce stála tlupa pořadatelů – prostě zabloudit nešlo, i když bych se snažil. První metry mě zavedly na stadión a pak mě nasměrovali ven ze Säteru na silnici směr Borlande. Silnice jako vyžehlená a provoz veškerý žádný. Nejprve jsem sledoval starou známou železnici, po chvíli hlavní silnici a stále stoupal. Bylo mi fajn a konečně jsem začal prožívat svoji účast na mistrovství Evropy, také to, že na kole jedu podstatně rychleji než se pohybuji ve vodě – krátce a stručně: šoupnul jsem tam 54/13 a jel jsem jak Chiron. Ono to skutečně jelo, šlapal jsem pomalu a kola se při tvrdém převodu otáčela závratnou rychlostí. Vypadal jsem mohutně, i když mě v protisměru míjeli první závodníci, sklonění za řidítky, mokré triobleky na vypracovaných tělech, přilby na hlavách – paráda. Pak jsem také uviděl vůz s digitální časomírou, ale nestačil jsem si všimnout, kdo jel za ním, ani kolik na stopkách bylo hodin. V prvním táhlém stoupání mě mohutně povzbuzovali moji známí ze včerejška, kteří mi seřizovali kolo. Moje F-jednička (F jako favorit) jim zřejmě utkvěla v paměti. Najednou občerstvovací stanice. Nejprve jsem minul ceduli s modrou lahví v bílém poli. Následoval stoleček s baterií modrých lahví, což by podle propozici měla být voda. Několik děvčat a kluků, samozřejmě v bílých kraťasech a tričkem Säter Triathlon se napřahovalo s lahví. Poděkoval jsem a mířil k další lahůdce. Cedule s bílou flaškou v modrém poli – Sportdrink. Pokračovalo to tabulí se žlutým banánem. Tak na ten jsem se těšil. Bafnul ten největší a zuby jsem ho za jízdy sloupnul, ovšem jak jsem odhazoval slupku, odletěla mi i půlka banánu.  Byl prostě moc velký.

Vážení, zde se zastavím. V mé tehdejší vlasti byly banány jen na Vánoce a jen někdy a někde. A já tady házím banány po silnici!
Snědl jsem tedy, co mě zbylo a zvědavě koukal co mi šéfkuchař nabídne dále. Dále už nebylo nic. Trochu zklamaně jsem točil pedály mezi žlutými koberci polí a tu přilétl zajímavý hřbitůvek. Zajímavý tím, že nebyl ohrazený žádnou zdí. Hrobečky pěkně seřazené na malém kopečku mezi stromy a keři. Téměř bezvětří, prostě pohoda. Gustafs a první větší křižovatka. Policajt a pořadatelé. Policejní auto, jaké znám z detektivek: mohutný bourák se sirénou a světlomety. To naše VB Volhy skutečně nemají/neměly. Míjel jsem cedulky, kde bylo krásně vyvedeno kolik kilometrů mě ještě zbývá do cíle. Ovšem byly tam tři čísla, neboť jsem musel kolem projet třikrát. A pro mě platila ta největší číslice. Nebyl to právě příjemný pocit. Nalevo hezké jezero a silnice pode mnou bez jediného hrbolku.

Mimochodem, v mé nynější vlasti ani sedmnáct let rozvíjejícího kapitalismu se s dírami na silnících nedokázalo vypořádat –  asi to nesouvisí s aktuálním režimem. Nebo přece jen ano? Zatímco do roku 1989 byl režim neschopný, nyní je schopný…všeho.  Při cestě z Nairobi do Masai Mara jsme vloni jeli po příšerně rozbité asfaltce – dokonce byla horší než naše „silnice“. Peníze na opravu onoho tankogromu prý byly, ale rozkradené. Nepřipomíná vám to něco?

V každé vesnici seděli u silnice rodiny na víkendových židlích, v rukou startovní listiny a mohutně povzbuzovali:  „Heja, heja, čeko!“ Totéž se opakovalo i poblíž samot. Musím ovšem také vzpomenout  jediné rodiny, která se na závody nedívala. Pilně pracovala na poli.
Co jsem zažil v druhé části cyklistické trati a zejména při běhu si povíme v srpnu.
Hodnocení:
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Staré pověsti triatlonové, únor 2007, první výlet na západ
Staré pověsti triatlonové, březen 2007 - Výjezdní doložka
Stare pověsti triatlonové - Duben 2007 - cesta na ME v triatlonu
Staré pověsti triatlonové - Bylo mi 17 a dravost mě dovedla na start Ironmana
Přečteno 400x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
28.3.24Olympijský šermíř Beran ocenil železnou ženu z Havaje. Stala se sportovcem roku Prahy 14
20.3.24Ironman nedávno aktualizoval svá pravidla, přinášející několik významných změn.
11.3.24Dominance Ditleva a Lee zahájila éru T100 v Miami
2.3.24McKenna a Sodaro ovládli Ironman Nový Zéland
19.2.24Dříve stačilo do tepla jen jezdit a dnes by tam triatlonista pomalu měl bydlet celou zimu, říká Pavel Wohl
6.2.24Mistrovství světa Ironman 70.3 pro rok 2025 míří do Marbelly ve Španělsku
27.1.24Triatlonová komunita není aktuálně úplně kompaktní, rád bych naše prostředí více spojil, říká Petr Soukup
21.1.24Skvělé, že někteří profíci dají nahlédnout, jak trénují, říká Roman Procházka
10.1.24Luxusní kola si své zákazníky vždy najdou, říká mechanik Michal Kohoutek.
21.12.23Mým snem je účast na největším sportovním svátku světa, říká Tereza Zimovjanová