Bylo to náročné, hlavně psychicky, říká Venca Francke po Yukon Arctic Ultra

23.02.2017 -
Před dvěma lety se triatlonista a organizátor Mácháčského pohodáře Venca Francke pokusil zdolat extrémní výzvu Yukon Arctic Ultra, ale kvůli zranění však musel odstoupit ze závodu. Letos se na místo činu vrátil a porci 700 kilometrů o samotě divočinou Yukonu v arktických teplotách zdolal. Více v jeho autentické reportáži pro Etriatlon pár dní po závodě

Pestrost a všestrannost mám moc rád. Triatlon je mému srdci velice blízký sport, ale občas není špatný si odskočit do jiných sportovních odvětví a načerpat zkušenosti a zážitky tam. V mém případě to letos znamenalo odskočení na jeden z nejextrémnějších a nejstudenějších ultramaratonů na světě. A nebylo to první odskočení, jak mnoho z vás ví. V roce 2015 jsem se vydal na Yukonu zkusit zdolat tu nejdelší trať (700km) ale dokončil jsem "pouze" 500km. Když jsem se belhal do cíle oněch pět seti kilometrů, tak už byla tma a já si v duchu říkal, že to je asi konečná na Yukonu. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych se sem mohl vrátit a zkusit to znovu dokončit. Určitě bych se neodvážil tuto myšlenku sdílet s Hosťou, ženou mojí. Kousek před cílem na mě Hosťa čekala a první co mi řekla, bylo: "Tak za dva roky znova, co?" 

A tak uběhly dva roky a já stojím na startovní čáře znova. Přede mnou něco málo přes 700km divočinou Yukonu a za mnou naložený saně, na kterých si vezu vše potřebné k přežití v divočině. Z jihu na sever, či z Whitehorse do Dawson, po stopách známého závodu psích spřežení Yukon Quest. Nonstop, bez podpory v té nejhlubší yukonské zimě. Můžete si vybrat ze čtyř tras (42km, 160km, 500km a 700km) a to buď po svých, nebo na lyžích či snowbiku. To je Yukon Arctic Ultra.


foto: Yukon Arctic Ultra 2015 

Je odstartováno. Startovní listina čítá čtyřicet závodníků na tu nejdelší trasu 700km. Není kam spěchat, a tak se držím už od startu vzadu a courám se směr sever. Z minula moc dobře vím, že tenhle závod se nerozhoduje na startu, ani po tři sta kilometrech, a tak mě někteří spěchavci, deroucí se dopředu, nechávají smrtelně chladným. Vytyčil jsem si jasný cíl tři hodiny pohybu plus patnáct minut pauza na jídlo a odpočinek. Ze začátku, tedy prvních 30km to je nahoru a dolu a tak to docela utíká. Za 6,5 hodiny dorazím na Rivendell farm, kde je cíl maratonské trati. Pomalu se vkrádá tma a já vím, že mě čeká první noc v divočině. Mdlý kužel čelovky jde stále přede mnou a takto pochoduji dalších šest hodin. Teplota padá k -35 C a je poměrně velká vlhkost, což má za následek to, že je kosa jak kráva. Zřejmě bych mohl ještě chvilku pokračovat dál, ale není čas na hrdinské činy a tak stavím stan. Vyučen strachem a nekomfortem z minula jsem opravdu rád, že mam stan. 

Probouzet se nemusím, moc totiž nespím a po čtyřech hodinách vyrážím znovu na cestu. Je osm ráno a stále tma jak v pytli. Začínají mi padat oči a přichází první velká únava. Naštěstí vychází slunce a to mě probouzí. Probouzí mě i celkem výrazné stoupání. Před obědem to dotáhnu na Dog grave lake, metu 100.km. Slunce svítí, je -25 C a tak nespěchám, najím se, odpočinu a pokračuji dále. Sáně váží kolem 25kg a tak o nich především do kopce vím. Den se chýlí ke konci a mě čas od času navštíví menší krize, někdy fyzická někdy psychická. Krize fyzické jsou hračka, horší jsou ty psychické. Po pár hodinách chůze ve tmě na mě padá zatím největší únava a tak se řídím heslem “Odpočinek dělá mistra”. Stavím stan a snažím se rozdělat oheň, což se mi po několika pokusech podaří. Po chvilce ale zjišťuji, že to je stejně na prd, páč i u ohně mi je zima a tak ustupuji do spacáku. Do spacáku si rvu i boty, camelbak, mokrý ponožky a oblečení, protože jinak by za chvíli bylo vše jak kámen.


foto: Yukon Arctic Ultra 2017, "veškeré mé obličejové tělesné ochlupení zdobí mráz"

Za tři hodiny jsem opět na nohách a musím se opravdu rychle pohybovat, abych se zahřál. Teplota k ránu padla na -40 C a veškeré mé obličejové tělesné ochlupení zdobí mráz, později silný led, což mi znesnadňuje příjem potravy. Kopce jsou na chvíli za mnou a teď to je jedna dlouhá rovina za druhou. Když už si myslím, že to nikdy neskončí, tak se konečně objeví velké jezero a na jeho druhém konci Braeburn, cíl na 160.km a první možnost se zahřát v teple. Zde je již značný počet závodníků, co vzdali. Převážně kvůli omrzlinám, puchýřům a psychice. Zkouším spát, ale nejde mi to, a tak to po patnácti minutách vzdávám. Nicméně dvouhodinový odpočinek v teple prospěl a cítím se docela dobře na to, že mám za sebou 160km. Vyrážím znovu na trať a přede mnou je dlouhý úsek 75km, než dosáhnu dalšího check pointu, čímž je povětšinou stan, kde jsou kamna a pořadatel. Navečer se dostanu na jezero a zde mě uvítají první vlčí stopy, a ne zrovna malé. Chvilku se jde po jezeře, chvilku zasněženým lesem. Kužel čelovky mě občas hypnotizuje a spolu s únavou zajišťují první lehčí halucinace. Proto radši zastavím a na dvě hodiny ulehám pod studenou a hvězdnatou zimní oblohu. 

Za dvě hodiny mě probudí zima a nepohodlí. Rychle vše balím a musím si dát hlt slivovice, abych se trošku rozproudil. Cesta vede hodně po zamrzlých jezerech. Když už si po východu slunce myslím, že tam musím být, tak mi to trvá ještě tři hodiny, což úplně nepodpoří stránku psychickou. Ale všechno má svůj konec, tak i já jsem se konečně octil na Ken Lake, zhruba 235km od startovní čáry. Jídlo, doplnění vody, půl hodiny spánek a hurá na sever. Do tmy se mi šlape dobře a pak přichází první pořádná krize. Začínám usínat za chůze, motám se a jsem tak trochu mimo. Navíc okolo se motají vlci. Když už opravdu nejsem schopen udržet spánek na uzdě, tak jen vytahuji karimatku na sníh a spacák a na hodinu a půl ulehám. Tak jak jsem byl, tak jsem do spacáku vlez. Není nic příjemnějšího, než mít neustále mokrý boty a ponožky. Chodidla to ví nejlépe a dávají to najevo.


foto: sám v nekonečné divočině 

Pokračuji dále a k ránu na obzoru spařím lehkou polární záři. Po několika dalších hodinách přichází opět krize, kterou překonávám do té doby, než zas ona překoná mě. Tak se to střídá, než v 6 ráno konečně dojdu do Carmacks. Indiánské vesničky kde se opět můžeme vyspat a ohřát v teple. Zde si dopřávám první delší spánek, čtyři hodiny. Pomalu se posouvám v pořadí ze zadních pozic dopředu, ale o pořadí tady vůbec nejde, je to spíš taková třešnička na dortu. Cca  280km za mnou, 420km přede mnou. V brzkých odpoledních hodinách vyrážím vstříc dalším zážitkům a další noci. Cesta to je monotónní a vůbec to neutíká. Bolí mě koleno a musím se sakra motivovat, abych se posouval dál. Přijde na mě spánek a já dokážu spát za chůze, či spíše upadám do mikrospánku na pár vteřin a dokonce se mi zdají sny. Najednou se mi jde zase parádně a vše je fajn. Ovšem na Yukonu je vše v sinusoidách, takže to netrvá dlouho a z euforie je krize. Bivakuji, bojím se vlků a je zima. 

Je šedé ráno a cesta nemá konce. Myslím si, že už musím být na McCabe, dalším check pointu, ale skutek utek. Ploužím se po zamrzlém Yukonu, po kterém se nedá moc jít, protože ledové kry se o sebe třou a tlačí se nahoru. Celkem vyčerpán se dostávám na McCabe, kde se hodinu vyspím a naberu síly na další cestu. Zátěže přibývá a spánku ubývá. Nicméně nezbývá, než sklopit hlavu a pokračovat dále. Čeká mě nejkratší úsek na další check point, 48km na Pelly Crossing. Jdu bez pauzy a chci tam dojít co nejdříve. Bohužel spánek se hlásí o slovo, a když se podlomím v kolenou, tak si musím sednout na saně a pět minut se vsedě vyspat. To pomáhá a já pokračuji celkem svěží dál. Člověk se musí hodně naučit promlouvat ke svému vlastnímu já a hnát ho dopředu. Musí se naučit zkousnout a táhnout. V jednu ráno jsem došel na Pelly crossing, 350km za mnou. Indiánská vesnička a opět místo v teple. Zde zůstanu až do jedenácti hodin ráno, konečně jsem se trochu vyspal. Znovu na cestě a ocelová obloha nesvědčí nic dobrého. Cesta celkem dobře ubíhá, ale to se změní v okamžiku, kdy začíná hustě sněžit. Saně a boty se boří do sněhu a je to dřina ohromná, postup pomalý. Zhruba v jedenáct večer mám za sebou 55 km a jsem na Pelly farm, kde je povinných osm hodin odpočinku. Odtud totiž začíná ta nejdrsnější část závodu. 262 km jen s jedním check pointem přes ty největší kopce a největší divočinu.  Na Pelly farm tedy trávím noc a ráno vyrážím na 108 km dlouhý úsek, než dosáhnu check pointu Scroggie creek. Slunce svítí, ale trasa je po včerejšku měkká. Tělo už si na zátěž zvyklo, ale únava už zahnat nejde. Snažím se šlapat, co to jde a dojít co nejdále. Je to dost do kopce a všude kam se podívám, divočina Yukonu. Tu a tam jsou vidět stopy vlků, ale už jsem si na ně zvykl. Po 15ti hodinách chůze stavím stan a na dvě hodiny padám do spacáku.


foto: konečně v cíli 

Následující den to je dlouhé a nekonečné, a když píšu, že dlouhé, tak opravdu dloooooouuuuhé. Celý den šlapu a chci se dostat na Scroggie. Ne a ne se tam dostat. Musím čím dál častěji stavět a odpočívat. Nakonec v podvečer se přede mnou objeví srub, kde je check point. Kamna hřejí, tak suším spacák, boty a jdu na půl hodiny spát. Do cíle zbývá 160 km, a tak už ho cítím a chci tam být co nejdříve. V jedenáct večer vyrážím. Zpočátku se mi jde skvěle, ale po hodině udeřila únava. A udeřila hromově, usínám, halucinuji a motám se zleva doprava. Zkouším jíst, abych se probudil, ale ani to nepomáhá. Sedám si na saně a chvíli spím. Jenže mě probudí zima, a tak pokračuji dále, abych svůj stav krize za chvíli opět o něco prohloubil. Nakonec musím na chvíli bivakovat. 

Oteplilo se až skoro k nule a to je špatně. Měkký sníh a led. Navíc je vedro při chůzi a to je taky špatně, základ je se nezpotit. Ráno jdu přes led a propadám se do půlky lýtek do vody. Naštěstí jsem to tušil a měl na nohách návleky. Po několika hodinách jsem šel znovu přes led, ale byl jsem líný vytahovat návleky na boty, a tak jsem se samozřejmě propadl. Následující tři hodiny jsem šlapal v mokrých botách. Z toho dvě hodiny byly do prudkého kopce. Ale co jde nahoru, musí i dolů. Z vrcholku kopců jsou nádherné výhledy a to mi dodává energie do žil. Z kopce dolu to jde parádně a za pár hodin a za tmy jsem na Indian arm, odkud to mám 80 km do cíle. Vyspím se 45 minut a spěchám do cíle. Šlapu celou noc, vystoupám na nejvyšší vrchol závodu, projdu si ještě několik solidních krizí a euforií, šlapu celý den. Blízkost cíle zvyšuje dávku adrenalinu v krvi, a tak přestávám cítit bolest. 

Když si myslím, že jsem 5km před cílem a ono to je ještě 18km, tak moje psychika dostane pořádný kopanec, ale to už je jedno. Po deseti dnech a necelých deseti hodinách mám za sebou 702km yukonskou divočinou. Pocity se nedají popsat, lze jen zažít. Bylo to opravdu extrémní a náročné, hlavně psychicky, ale deset dní intenzivních zážitků stálo za to!!!


Díky Yukone

 

Hodnocení:
Přečteno 1526x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
17.7.18Na MS v ITU dlouhém triatlonu zvítězili Frederiksen a Dapena
16.7.18"Sledujte blížící se závody, protože forma přichází" říká Tomáš Zikmund před mistrovstvím Evropy
13.7.18Kdo jsou favorité nedělního XTERRA CZECH v Prachaticích?
12.7.18Přijďte na 7. ročník Pražského triatlonu v Horních Počernicích
11.7.18Vše se může změnit dalším závodem, říká Silvie Pavlíčková
10.7.18Evropský šampionát ovládli Frodeno a Ryf
9.7.18Atmosféra na Solarbergu byla monstrózní, říka Lukáš Slatinský po Challenge Roth
9.7.18Z Pálavy si vítězství odvážejí Soukup a Kotopulu
9.7.18Xterra Czech, triatlonový festival již tento víkend!
4.7.18IM AUSTRIA 2018 - Race report Křivánkovi + Lukáš Polan