Nabídce z Austrálie se nedalo odolat, říká Lukáš Matys

11.01.2017 -
Ve svých pětatřiceti letech toho Lukáš Matys stihl na sportovní scéně hodně. Mezi juniory bral medaile v rychlostní kanoistice, v kvadriatlonu patřil mezi dospělými k domácí špičce a vyhrál Mistrovství světa. Trénoval na Zélandu i francouzském Grenoblu. V roli organizátora velkých triatlonových podniků působil ve Skotsku i Azerbajdžánu. Vloni podepsal pracovní smlouvu na pozici manažera v Australském triatlonovém svazu. Na vánoce přijel do Čech, dali jsme pár kafí a vznikl následující (trochu obšírnější) rozhovor.

Je ti 35 let a ve světě sportu se pohybuješ od dětství.  Jak ses dostal k triatlonu?

Triatlon jsem poprvé zkusil jako doplněk k rychlostní kanoistice, které jsem se věnoval na závodní úrovni. Můj otec pořádal v 90. letech triatlonový závod Homo-Ni u nás v Děčíně, tam jsem se poprvé postavil na start. Tehdy se jelo na vzdálenostech 1.3-25-7, skončil jsem v popředí a bavilo mě to.

Kam jsi to dotáhl v rychlostní kanoistice?

Několik sezon jsem byl v juniorské reprezentaci, čtyřikrát jsem získal titul mistra republiky a na mezinárodní scéně mám čtvrté místo na čtyřkajaku ze SP juniorů ve Francii.


Proč jsi s tímto sportem skončil?

Mezi juniorskou a dospělou kategorií byl velký rozdíl a přechod mezi profíky velmi tvrdý. V té době ještě neexistovala kategorie do 23 let. Mnoho mých kamarádů skončilo, já to chvíli zkoušel, ale neměl jsem motivaci čekat dalších několik sezon, než se to srovná. Ale kanoistiku beru to jako skvělý základ do dalších sportů, kterým jsem se potom věnoval.

Přešel jsi na kvadriatlon, kde ses také rozhodně neztratil..

Na přelomu tisíciletí to byl u nás sport, kde jsme sbírali cenné kovy i v rámci celosvětové konkurence. V Děčíně jsme tehdy založili první triatlonový oddíl, za který jsem několik sezon závodil. Od začátku se mi celkem dařilo, a proto se brzy objevilo několik sponzorů, občas i nějaká podpora od triatlonového svazu. Závodilo se po celé Evropě a později i na jiných kontinentech. V Čechách to bylo hlavně na Karlštejně, v Sedlčanech a v Týně nad Vltavou. S Mírou Podborským jsme se hodně tahali, většinou byl ale lepší on. Nejvíc si cením světového titulu ze sprintu v kanadském Halifaxu z roku 2006 a celkovém vítězství v seriálu světového poháru ve stejném roce.


foto: s Mírou Podborským a Leošem Roušavým v Kanadě

A triatlon?

Tam byla samozřejmě v tehdejší době větší konkurence. Objížděl jsem pohárové závody u nás, dobíhal jsem v první desítce, ale na bednu to nebylo. Vzpomínám si na svůj poslední závod v Chomutově, kde jsme se díky Petrovi Vabrouškovi sjeli do velké skupiny a točili rychlou špici. Jeli jsme fakt na centimetry od sebe a někdo přede mnou šel moc na brzdy. Jediné co si pak pamatuji, jak letím přes řídítka rovnou do protějšího pangejtu. Probral jsem se s velkou bolestí v koleni, praskla mi čéška a byl konec sezony.

Jak ses dostal zpátky?

Naštěstí jsem po pár měsících začal znovu trénovat. Odjel jsem na necelý rok do mekky triatlonu na Nový Zéland. Byla to skvělá zkušenost jak po osobní stránce, tak pro trénink. Potkával jsem se tam s hvězdami, jako byl Cameron Brown nebo Hamish Carter. Chvíli jsem bydlel a trénoval s angličankou Bellou Bayliss (dříve Comerford), která tam rozjížděla svou Ironmanskou profi kariéru. Trénoval jsem převážně v Aucklandu a závodil na různých místech po celém ostrově. Jeden z kamarádů tam organizoval sérii duatlonových závodů, pomáhal jsem mu a čerpal tak první neocenitelné zkušenosti.

Co jsi dělal po návratu do Čech?

Začal jsem studovat sportovní management v Liberci, kde jsem se setkal s triatlonovým nadšencem Jindrou Martincem a zapojil se do organizace několika zajímavých nejen triatlonových akcí. Po třech letech jsem se na Zéland vrátil, v roce 2005 udělal v Liberci státnice a nastoupil na magisterské studium ekonomie v angličtině pod ČZU Praha. Dlouho jsem doma ale nezůstal.

Kam jsi vyrazil tentokrát?

Dostal jsem stipendium do Francie na prestižní školu GGSB (Grenoble Graduate School of Business). Byl to úžasný rok ve francouzských Alpách, kde jsem i přes náročné studium natočil tisíce kilometrů na kole, naběhal kvalitu a zjistil, jak trénují francouzští plavci. V té době mě už druhý rok trénovala naše bývalá triatlonová jednička Lucka Zelenková. Po návratu z Francie jsem nastoupil do poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers (PwC), která mi dala skvělý základ do dalších pracovních let.

V současné době se věnuješ především věcem kolem organizace závodů. Jak to začalo?

Když se dívám zpět, byla to dlouhá ale téměř ukázková cesta. Po tátovi jsem v roce 2000 převzal děčínský triatlon Homo-Ni, na škole v Liberci organizoval xterru nebo třeba triatlon přes Železnou Oponu (Iron Curtain - triatlon na Churáňově) a později rozjel s partou děčíňáků ČP Xterra Děčín. Hodně důležité bylo pro mě napojení na veslařský/kanoistický areál v Račicích. Začal jsem jako pomocná síla na světovém poháru a brzy mě oslovil tehdejší šéf a skvělý Olympionik Zdeněk Pecka. Pod jeho vedením jsem v Račicích spolu-organizoval tři SP, Mistrovství Evropy a čtyři různá Mistrovství Světa. V roce 2009 při MS U23 ve veslování jsem se poprvé setkal s Jiřím Kejvalem, v té době mimo jiné místo-předsedou Českého Olympijského Výboru (dnes již předsedou ČOV). Moje práce se mu líbila a domluvili jsme se i na spolupráci s rámci OH ve Vancouveru 2010. Tehdy jsem skončil v PwC a věděl, že se chci věnovat organizování závodů.


foto: OH Londýn 2012

Ale doma jsi opět nezůstal..

Prošel jsem několika-kolovým výběrovým řízením na technického manažera pro rychlostní kanoistiku na olympiádě v Londýně. Nastoupil jsem v roce 2011 a byly to náročné, téměř dva roky práce. V Anglii se nepořádaly žádné mezinárodní kanoistické závody od roku 1981 a já musel vše budovat od nuly. Výsledek dopadl nad očekávání dobře, a mně se otevřela další nabídka v podobě ředitele triatlonu na hrách Commonwealth v Glasgow 2014. Během čtyř let v Anglii jsem hodně spolupracoval s britskou triatlonovou federací a podílel se na organizaci tří závodů WTS v Hyde Parku. Mimo to jsem se dostal do týmů k organizaci dalších sportů jako třeba SP v dráhové cyklistice a časovce, horská kola, judo, střelba, basketbal a jiné. Pak následovaly Evropské Hry v azerbajdžánském Baku, kde jsem strávil rok perné práce a zakládání triatlonu v této malé post-sovětské zemi. Během toho roku se nám podařilo založit triatlonovou federaci a uspořádat závod světového formátu, ze kterého se vítězové kvalifikovali na OH v Riu. I přes různé nabídky jsem si dal rok „oraz“ v Čechách a věnoval se osobním projektům. Nicméně pak přišla nabídka od australského triatlonového svazu a letos v květnu jsem podepsal čtyřletou smlouvu.


foto: Evropské hry v Baku 

Jaká je tvoje pozice a pracovní náplň?

Triatlon je v Austrálii jeden z nejpopulárnějších sportů a přesto že jsem se neplánoval stěhovat tak daleko, nemohl jsem této nabídce odolat. Jsem na pozici National Events and Technical Manager. Je to posun od organizování závodů k více strategickému plánování. Mám pod sebou tým lidí, se kterým dohlížíme na všechny triatlony v zemi. Já osobně se pak věnuji hlavně velkým akcím, jako jsou národní mistrovství, Mistovství Světa, Commonwealth Games 2018, WTS a Ironman závody. Udělujeme licence, kontrolujeme kvalitu a bezpečnost závodů, zajišťujeme rozhodčí, atd. Hlavním mým úkolem je vytvořit a realizovat eventovou vizi australského triatlonu na další čtyři roky. Takovou, která ještě pozvedne tento sport v Austrálii, zvětší triatlonovou základnu a připraví talentované závodníky na OH v Tokiu 2020. Navíc v roce 2018 nás čekají na Gold Coast dvě důležité akce - Commonwealth Games a WTS Grand Final.

Během posledních deseti let jsi žil a pracoval v triatlonovém světě v několika zemích. Jsi v kontaktu s českými závodníky, s Martinem Gablou jsi letos absolvoval extrémního Celtmana. Na vánoce jsi přijel domů, máš českou přítelkyni. Láká tě se vrátit domů a využít svých zkušeností?

Samozřejmě! Celkem pečlivě sleduji českou triatlonovou scénu, její vývoj a kudy se ubírá. A to nejen z pohledu organizátora závodů. Je velká škoda, že se v historii Českého triatlonového svazu stalo několik negativních událostí. Mám na mysli různé převraty a finanční problémy. Určitě se to negativně podepsalo na našem sportu a to nejen na výkonnosti reprezentace, ale i na kvalitě závodů.


foto: s Martinem Gablou a jeho ženou Martou po Celtmanovi 2016

Co tedy konkrétně bys chtěl na tuzemské triatlonové scéně nabídnout?

Mám v hlavě dvě možné cesty - výkonnostní triatlon a organizaci závodů. Rád bych rozjel něco vlastního a díky zkušenostem ale i zajímavým lidem, kteří mě obklopují, vrátil něco zpět českému triatlonu. Sleduji trendy ve světě a mnohokrát se i podílím na jejich realizaci. Důležité je odhadnout co má v Čechách smysl. Není možné jen tak přebrat co funguje v Británii, Austrálii nebo v jiných zemích. Podpora sportu u nás není ještě na takové úrovni jako na Západě. Navíc český “zákazník” - sportovec se chová o dost jinak a ne vždy je ochoten zaplatit za kvalitu. Ale celkově si myslím, že se to v Čechách zlepšuje.



Hodnocení:
Přečteno 2265x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
28.4.17Snažím se podporovat děti v plnění jejich snů, říká Tomáš Slavata
25.4.17Je to pro mě pěkný start do sezony, říká Lukáš Červenka po bronzu z MČR v aquatlonu
24.4.17Ali Brownlee zvítězil na Kanárských ostrovech, Michovský a Richterová si vezou slot z Texasu
20.4.17Aquatlon je pro mě ideální kombinace, říká Tereza Čapková
18.4.17Výjezd na Stelvio nebude procházka růžovým sadem, říká Martin Opolecký
14.4.17Raději mrtvý, než druhý, říkal si Karol Džalaj v boji o vítězství
12.4.17Mým vzorem jsou bratři Brownleeové, říká Martin Semerád
8.4.17Garmin Forerunner 935 je král mezi běžeckými a triatlonovými sporttestery
6.4.17Helena Erbenová zahájila sezonu Xterra stříbrem na Maltě
3.4.17Cíle mám vysoké, ale střízlivé, říká Honza Šneberger před sezonou