Představíte se čtenářům etriatlon.cz?
Jmenuji se Eva Kuříková a je mi 46 let. Původním povoláním jsem strojař, ale abych měla více času na své 2 dcery, tak jsem začala dělat učitelku plavání, kde už jsem 15 let.
Mezi mé koníčky patří především sport. Stále někde běhám, ale dokážu i relaxovat u pletení  (teď už pletu jen ponožky a nebo pro miminka svých mladších kamarádek) a nebo u hezké knížky (nyní má oblíbená je spisovatelka Linda Howard – vřele doporučuji). Jinak jsem jablonecký patriot – nádherná přehrada, atletická hala, v zimě běžecké tratě,…. Co víc si sportovní nadšenec může přát.

Jaká byla Vaše sportovní kariéra? Jakých úspěchů jste dosáhla?
Nijak závratná, ale zato pestrá a plná úžasných zážitků. V 8 letech jsem začala hrát basket ( to ještě nikdo netušil, že moc nevyrostu ). V 18 jsem šla hrát národní ligu do sousedního Liberce. Krásných 10 let. Po narození druhé dcery Péti jsem už nestíhala dojíždět na tréninky, a tak jsem zkusila atletiku. Žádný trenér mě nechtěl, a tak se mě ujal ruský trenér Sláva Znamenský ( nyní úspěšný fyzioterapeut působící v Saudské Arábii ). Pro mne to byla životní ,, bomba“. Do 4 let jsem úspěšně závodila v extralize na 400m a 400m př.. V benči jsem zvedala 50 kg, podřep jsem zvládla se 140 kg a to vše díky tréninkům, které mě hodně bavily! Pak jsem se nechala ukecat a začala provozovat požární sport. Mám několik medailí z MČR. Bylo to fajn – v plné rychlosti přeskočit překážku, sebrat hadice, přeběhnout kladinu, dát rozdělovač a připnout proudnici, to je mazec. No a letos jsem zkusila aquatlon. Běh by šel, ale to plavání, jedním slovem hrůza. První dva bazény mám pocit, že se utopím.

Dcera neměla zřejmě jinou možnost než, aby od mládí sportovala. Nutila jste ji nebo se pro ni sport stal pro ni samozřejmostí?
S tím sportováním to u nás bylo úplně naopak. Můj manžel dělal vrcholově biatlon a vůbec nechtěl, aby holky závodně sportovaly : ,, Přece se ty holčičky nebudou trápit nějakým sportem.“ Nakonec obě začaly plavat, což nyní beru jako velké plus. Určitě jsem Péťu  nikdy do sportu nutit nemusela. Má ten dar, že strašně ráda závodí.

Jak se odehrálo, že dcera upřednostnila nakonec triatlon? Rozmlouvala jste ji to nebo jste naopak byla nadšená?
Vždycky jsem jí říkala, že po maturitě je ten správný čas se rozhodnout a když odmítla být zařazena do projektu Marathon hopes, vzdala se sportovního stipendia v Americe, začalo být jasné, že triatlon zvítězil. Určitě k tomu přispěla skvělá parta mladých triatlonistů ( Péťa, Vojta, Fana, Tomáš, Bára, Linda, …..) a účast ve francouzské lize, kde taky narazila na pohodové lidi. No a já jsem spokojená, že ona je šťastná, že konečně někam patří. Do té doby jí nikde moc nebrali. Ani atletka, ani plavkyně, ani triatlonistka, všechno tak napůl. Neměla to lehký, ale ustála to a z hlediska budoucnosti to hodnotím jen a jen kladně.

Jak je to složité být trenérkou a zároveň mámou?
Co myslíte? Není to tak zlé. Jsme naladěný na stejnou notu a k žádným velkým třenicím nedochází. Někdy si to i opravdu užíváme.

Jak prožíváte nyní její kariéru? Jste velmi nervózní?
Beru to s nadhledem. Může se stát cokoliv. U triatlonových závodů moc nervózní nejsem. Jedná se o dlouhý časový úsek, kdy se vývoj závodu může úplně změnit. A když vidím, že závěrečný běh zrovna nejde, tak co s tím udělám? V atletice je to jiné. Tam jsem nervózní hodně. Nejsem schopná jí ani přidělat startovní číslo. Občas říká : ,, Mami ty ne. Ještě z tebe začnu být nervózní.“

Aby sportovec přečkal inkriminovaný věk, který si troufám tvrdit je od 18-23 let, musí cítit podporu od rodičů. Souhlasíte se mnou? Co byste vzkázala ostatním rodičům, kteří mají doma sportovce, který to se sportem myslí vážně? Stojí to za to?
Podpora od rodičů určitě musí být. V tom mladším věku rozhodně, ale ne je nutit. Oni sami ten sport musí mít rádi. Co vzkázat rodičům? Ať netlačí na pilu. U nás se hodně mluví o rané specializaci, ale opravdu jen mluví. Trenéři i rodiče chtějí, aby ty děti byly hned nejlepší. Ono je někdy lepší počkat, utvořit ten správný sportovní základ, aby k maximální výkonnosti došlo teprve v seniorské kategorii. Pak je potřeba si uvědomit, že neexistuje univerzální trenérské know – how, co svědčí jednomu, může ublížit jinému. Ať sportují a jestli budou první a nebo poslední, to je jedno, jsou to naše děti, které budeme mít rádi tak nebo tak.

Přála byste si, aby byla dcera profesionální triatletkou? Co vše je k tomu nutné, aby se dosáhlo právě této mety a sport se stal živobytím?
Jestli si to přeje ona, tak určitě ANO!!! Především zdraví, chuť, sportovní štěstí, zázemí, podporu, ale bohužel i ty finance, které vládnou světu.

Je podle Vás reálné, aby dcera v Riu De Janeiru startovala v roce 2016 na olympiádě?
V tom bych byla opatrná. Ale určitě to reálné je. Ve svých plánech s tím počítá, ale jak to dopadne?
Jinak náš soused říkává : ,, Ta vaše holka na tu olympiádu musí jet, tahle ulice je k tomu určená.“ V našem okolí bydlí a nebo bydleli olympionici : Ivan Masařík ( biatlon ), Ivoš Danilevič ( boby ), Ondřej Raab ( vodní slalom ), Jan Janků ( skok do výšky ) a ještě kousek od nás vlastně bydlí František, tatínek Báry Špotákové.

Jak to děláte, že i ve Vašem věku dokáže dceru prohnat na dráze?
Miluju pohyb a jsem tak trochu vyčůraná. Hodně jsem jí nutila běhat krátké úseky, kde jsem ještě do nedávna byla lepší, ale teď už ani to není pravda. Pak skoro nezávodím, šetřím se na trénink, abych aspoň  tam nebyla úplný outsider :-).

 
štafeta 4x400m v 1.lize


holky Kuříkovi


fotka z bazénu s nestorem jabloneckého triatlonu Pepou Mužíčkem a maminkou od Venci a Míši Franckeových


Vyhlášení ČP 2011


požární sport