EKG před závodem, to byla novinka

Sobotní ráno bylo stejné jako předchozí – stále pršelo, tak jsem se rozhodl pro seznámení se s závodní trasou z auta. Doposud jsem se nechával překvapit až do závodu, ale IM Nice mě vyškolilo a i zde se následně částečná znalost trati oplatila. Pár měsíců před závodem jsem podlehl zvědavosti a přihlásil se do projektu zurichšské kliniky, která zkoumala vliv vytrvalostního tréninku na srdce sportovce, a proto jsem musel navštívit 2 vyšetření. První probíhalo v prostoru cíle a za 10 minut bylo hotovo (vážení, měření podkožního tuku, EKG a odběr krve). Druhé vyšetření již na klinice zabralo času podstatně více (2x ultrazvuk, 2x EKG plus další vyšetření). Místo plánovaných 45 minut jsem tam strávil více jak 2 hodiny. Mezi návštěvou bílých plášťů jsem odvedl kolo do depa a nachystal si vše potřebné na den D.

A je tu den D a konečně neprší. Při snídani jsem do sebe nacpal vše, co bylo nachystáno hostelovými kuchaři a především špagety bolognese se mi ještě mnohokrát v průběhu dne připomínaly. Do depa jsme došli těsně před šestou a tam už se to hemžilo jak v mraveništi. Oproti jiným závodům zde nejsou velké převlékací stany a věšáky na igelitky s oblečením na cyklistiku a běh, ale každý má své depo u kola. Kola byla na stojanech umístěna na šířku řidítek, tak prostotu pro věci moc nezbývalo, ale boty na běh a kšiltovka se tam vešli, ostatní jsem měl nachystané na kole. V depu jsem potkal Martina Matulu a slovenské PRO, tak došlo i na společné focení. Času moc nezbývalo a navíc nás znervózňoval pořadatel, který nás vyháněl na start vzdálený cca 300m.

Vířivka po startu se nekonala

Start PRO a agegrupáků byl rozdělený 5ti minutovým odstupem. Start plavání je z vody cca 100m od břehu. Měl jsem pocit, že někteří nepochopili, co znamená pre-start v 6.57 a vší silou se rvali dopředu, kde byli zastaveni a čekali na oficiální start. Po startu jsem očekával nekonečnou podvodní masáž, kterou mi dopřávali spolubojovníci v Nice, ale byl jsem mile překvapen. Kromě několika metrů před bójkou jsem se s paží nebo nohou soupeře skoro nepotkal. Plavali se 2 okruhy s přeběhem ostrova. První „okruh“ byl do tvaru U a druhý „okruh“ byl trojúhelník.

Průměrem 42km/h jsem začal kolo

Při vylézání z vody po prvním okruhu kapacita lávky nestačila pohltit množství závodníků a tvořila se zácpa. Ve druhém okruhu se pole natáhlo a finální vylézání z vody už bylo bezproblémové. Stopky se mi zastavily na čase 1:14 což mě trochu naštvalo a čekal jsem čas o pár minut lepší. Nezbývalo než útočit na osobáky v dalších disciplínách. Přede mnou bylo více jak 1000 soupeřů, tak bylo koho předjíždět. Osedlal jsem tedy karbonového oře vyrazil vstříc 180km rozděleným do 2 okruhů s celkovým převýšením 1260m. První část okruhu (necelých 30km) vedla po břehu jezera s téměř nulovým převýšením. V této části trati rychlost téměř neklesla pod 42 km/hod.

Následoval cca dvacetikilometrový úsek s mírně zvlněným profilem, kde se nejdříve nastoupalo asi 150 výškových metrů a následně se klesalo vinicí s krásným výhledem na jezero. Na řadu přišlo výraznější stoupání o délce 3 km s převýšením 250m, které bylo přerušeno krátkým sjezdem a pokračovalo mírným, ale táhlým stoupáním. Na řadu přišel prudký sešup k jezeru, ve kterém ti více odvážní atakovali trojmístná čísla na tachometru.

Poslední úsek vedl podél jezera kolem prostoru depa k tzv. Heartbreak hillu což je poměrně krátké ale dost výživné stoupání s atmosférou z TdF. Za necelé dvě a půl hodiny jsem byl zpět v prostoru depa a mohl se vydat na druhé kolo. Po rovině jsem ještě únavu necítil, ale v kopcích jsem začal litovat, že jsem si nevzal kazetu s 25 zuby. Především v prudších pasážích jsem cítil, jak křeč klepe na dveře a musel jsem podstatně zvolnit. Jak jsem se blížil k Zurichu, tak jsem neustále kontroloval stopky a propočítával, zda to vyjde na rekord a místo abych vytáčel nohy jsem to rval až do depa. Za 5 hod. a 9 min. jsem mohl odložit kolo na stojan a přezout se do maratónek s dobrým pocitem, že jsem o několik minut vylepšil svůj osobní rekord.

Běh pohoda

Při pokusu o běh po trávě v depu jsem začal tušit, že běh nebude procházka růžovou zahradou, ale spočítal jsem si, že když poběžím/půjdu stejně pomalu jako v Nice, tak na vylepšení osobáku by to mělo vyjít. Závěrečný běh se skládal ze čtyř rovinatých okruhů, nejvyšším kopcem byl výběh na lávku přes silnici. Běh byl velice členitý a na několika místech je možné pozorovat spolubojovníky. Celkově bych hodnotil běžeckou trasu jako rychlou a lehkou neboť velká část běhu byla ve stínu. První část běhu vede podél cyklistické části, takže je možné potkávat ostatní cyklisty směřující k Heartbreak hillu a zpět do depa. Asi na 2. km mě začala šíleně bolet šlacha pod levým kolenem a každý krok byl utrpením. Přestože jsem poskakoval jak postřelený, tak se mi dařilo držet tempo 5:05 na km. První okruh jsem odběhnul a odskákal (protahování na namoženou šlachu nezabíralo) za 55 minut.

Ve druhém kole jsem si vzal první „Šlehu“ a šlacha přestala bolet a dokonce jsem dokázal zrychlit na 5:00 na km. Třetí kolo je vždy pro mě nejobtížnější a musím překonávat nejvíc krizí. Krize naštěstí nepřišla a byl jsem v posledním kole. „Kopnul“ jsem do sebe druhou šlehu a turbosnack a ukrajoval poslední kilometry. Necelých 8 km před cílem jsem dostal křeče do třísel a zadní straně stehen. Musel jsem zastavit a protahovat. Vždy jsem měl k dispozici dostatek houbiček, tak jsem namožená místa chladil, až křeče pustily a mohl jsem pomalu pokračovat. Musel jsem zvolnit na 5:15, ale kilometry k cíli rychle ubíhali. Dva kilometry jsem začal propočítávat, že by to mohlo vyjít pod 10:10 a tak jsem do toho dal vše a i přes křeče „sprintoval“ do cíle.
Cílovou rovinku už jsem si vychutnával a cílovou pásku proťal v čase 10:09:24. „Osobák“ jsem si zlepšil o více než 40 minut a pro letošek mám splněno. V cíli jsem zjistil, že člověk může být fyzicky úplně na dně, ale v euforii ho nic nebolí. Na jídlo jsem neměl pomyšlení, ale aspoň jsem poseděl s Jožem Vrábelem, Markem Nemčíkem, Davidem Procházkou a ostatními. „Spěchal“ jsem si vyzvednout finisherské tričko a diplom a následně jsem se odebral na masáž. Jakmile jsem nabral trochu sil, tak jsem se na tribuně vžil do role diváka a fandil ostatním finišmanům. Kolem půl deváté jsme se došourali do hotelu a zjistili jsme, že je kuchyně už zavřená. Normálně by nebylo problém zajít do nejbližší restaurace, ale v neděli je většina restaurací ve Švýcarsku zavřená. Nakonec jsme v jedné pizzerii najíst dostali, ale gurmánský zážitek to nebyl.

Na startu závodu stálo 24 Čechů a všichni se zdárně dočkali cíle. V pondělí následovalo balení a odjezd domů. Dnes je středa, mám za sebou hodinovou masáž, hodinu elektrošoků od Compexu, půl hodiny v bazénu a výřivce a hoďku vyjetí na biku. Konečně začínám pociťovat, že únava začíná odcházet.

Za týden v Regensburgu si dám repete

Další „reportáž“ tentokráte v podání Johnyho Walkera bych měl napsat z premiérového IM v Regensburgu, který se uskuteční již tuto neděli.

Výsledky:

1.MPRO Ronnie Schildknecht  8:12:40
2.MPRO Swen Sundberg 8:29:18
3.MPRO Mike Aigroz 8:34:24

11.MPRO Martin Matula 8:57:22

David Sainer 10:09 (osobák o 40 min pozn. redakce)