Nice je krásné přímořské město, které je srdcem azurového pobřeží ve Francii. Celé je obklopeno mohutnými horami, s výškou hrubě přes 1000m.

Do města jsme dorazili již v úterý před nedělním startem, tak abychom měli dostatek času na průzkum závodních tratí. Počáteční entusiasmus se s prvním kopcem rychle vytrácel, oba jsme se shodli, že cyklistická trať odpovídá průměrné horské etapě na Tour. Tento pocit v zápětí potvrdil i Lance Armstrong (na síti Twitter), který v současnosti v Nice ladí na Tour.

Plavecká část se odehrála v moři na dvou okruzích, krásu hromadného startu si nerušeně vychutnejte ze záznamů naší mámy (díky mámo), odkaz na youtube (http://www.youtube.com/watch?v=D0Q9DwRXvVQ). Běžeckou část organizátoři připravili na Promenade des Anglais podél pobřeží, vzhledem ke stabilnímu slunečnímu žáru jsme tušili, že se v pondělí po závodě, zcela jistě opalovat nepůjdeme.

Registrace a check-in procedury, proběhly zcela bez problému a my jsme se v neděli v 6:30 ráno postavili na břehy středozemního moře spolu s dalšími dvou a půl tisíci atlety. Já jsem si vlezl do oblasti s předpokládaným časem 1h a táta raději ke kraji kolem času 1h20m. Tušení, že to bude pěkná mlátička, jsem si utužil pohledem za sebe. A taky že byla.

Je až s podivem, že do cyklistického depa, které mělo na délku přes 500m, jsem přiběhl pouze s jedním douškem mořské vody a časem 1h01m. Naskočil jsem na svého oře, kolo značky Trek, kterému osobně říkám Madona, podle proslavené série Madone (i když to moje k ní nepatří L). Madone nazvané podle kopce Col de la Madone. Tento výšlap se nalézá za Nice a Lance Armstrong jej používá jako poslední z testů své Tour formy. Plavání přežil i táta a s 19min ztrátou vyrazil na famózní stíhací jízdu.

Vyrazil jsem tedy na cyklistiku a po úvodních 20km jsem začal stoupat, moc to nejelo, ale nakonec jsem se na 70km přehoupl přes vrchol a pokračoval dále, úchvatná krajina okolo mě, stovky borců trpících pohromadě, to je Ironman jak má být. V části trati, která tvoří slepé rameno s otočkou na konci, jsem v protisměru poprvé od startu zahlédl i otce, který mě už pořádně stáhl. V jednom ze sjezdů pociťuji defekt zadního kola, jen jsem doufal, že nové plášťovky naplněné tmelem díru ucpou a bude stačit dohustit. Naštěstí jsem nápravou příliš neztratil a mohl se pustit mezi ostatní kaskadéry do závěrečných sjezdů.

Do depa na běh se dostavám za 5:51:02 jen se 3min náskokem na tátu. Matematika maratonu mi říká, že mě zhruba v půlce zařízne. A taky že jo, předběhl mě na 25km, táto si prostě lepší. V posledním ze čtyř běžeckých kol si říkám, že když teď zatnu a zrychlím, ještě to pod 11h stihnu. Povedlo se, táta proťal v čase 10:52:05 a já to měl za 10:58:49. Následující pocit euforie  nelze popsat, ten si musíte okusit sami.

Karel a Petr Špačkovi

Táta skončil celkově 316., tedy desátý v kategorii M50, vzhledem ke kvalitám startovního pole v jeho kategorii je tento výsledek obdivuhodný. Já jsem doběhl 367. a ve své kategorii M18+ jsem obsadil 4. místo, .se ztrátou 20min na prvního v kategorii.

A teď ta pověstná kapka štěstí, protože ani jeden ze tří borců M18+, kteří mě v neděli  porazili, neměl o Hawaii-slot zájem, vyšlo to na mě. Někdy prostě máte štěstí, člověk musí věřit. Toto je příběh o tom, jak se hobík dostal na Hawaii. Díky táto&mámo.

S pozdravem Petr Špaček.